FOTO: Michaela Valsová TEXT: Lukáš Sedlačík

Olomouc – Šestadvacetiletý Martin Hála odehrál téměř celou svou kariéru v dresu olomoucké Sigmy. S týmem mimo jiné zažil také oba poslední návraty ze druhé ligy zpět do té nejvyšší. V roce 2011 získal s českým národním týmem do devatenácti let stříbro na mistrovství Evropy. Aktuálně léčí zranění kolene, kvůli kterému nehraje od konce září. Přinášíme vám rozhovor, ve kterém jsme kromě samotného hráče vyzpovídali také jeho osobního trenéra, s jehož pomocí se po zranění zotavuje (samozřejmě krom dobré práce, kterou pro něj odvádí fyzioterapeuti a další „šamani“ v útrobách Androva stadiónu).

Co se ti s poraněným kolenem stalo?
„Byl jsem v souboji, dal jsem nohu před soupeře a najednou se celé koleno prolomilo. Cítil jsem to tak, jako by praskla větev. Chvíli jsem se ještě snažil hrát, ale nešlo s tím běhat rychle, tak jsem šel střídat. Za nějakých dvacet minut mě to začalo neskutečně bolet. Potom jsem to ale až do té operace necítil. Byl to divný pocit.“

Jaká byla konkrétní lékařská diagnóza?
„Měl jsem v koleni přetržený pravý křížový vaz a prasklý meniskus.“

Zranil ses v pohárovém utkání proti Třinci už na konci září. Jak to vidíš s návratem na hřiště?
„Chtěl bych se samozřejmě vrátit co nejdřív, ale to musí nejdřív povolit doktor. A ten mě určitě nenechá jít na hřiště dřív, než to bude stoprocentní.“

Jak probíhala tvá léčba od okamžiku zranění až do teď?
„Na operaci jsem šel až po nějakých šesti týdnech, protože se muselo čekat až se to trošku zhojí, abych neměl to koleno nateklé a bylo více v klidu. A musím říct, že se to vyplatilo, protože i doktoři po operaci říkali, že to vypadá dobře. Před operací jsem nemohl běhat, ale posiloval jsem normálně jako kdybych byl zdravej. Po operaci jsem tu nohu nemohl ani zvednout a všude jsem chodil o berlích. Až po čtrnácti dnech jsme pomalu začínali něco dělat. Teď už je to lepší. Za týden už bych měl pomalu začít běhat a za dva měsíce bych mohl začít trénovat i s míčem.“

Tak přesuňme se teď od zranění ke tvé kariéře. Jak ses vůbec dostal k fotbalu?
„Když jsem měl čtyři roky, tak mě vzal taťka na trénink přípravky Sigmy. To je to první, co si pamatuju. Byli tam kromě mě ještě nějací starší kluci. Po půlce tréninku jsem se rozbrečel, taťka se naštval a řekl, že už mě tam nikdy nevezme. Potom mě tam ale vzal ještě jednou a už jsem u toho nějak zůstal.“

A tvůj táta hrával taky?
„Hrával, ale jenom tak pro srandu. Profesionální fotbalista to nebyl.“

Měl jsi nějaký fotbalový vzor?
„Když jsem byl malej, tak moc ne. Jenom když jsme byli třeba někde na dovolené, tak jsem chtěl ať mi koupí naši dres nějakého hráče jako byl třeba Ronaldinho nebo i další Brazilci co si tak vzpomínám. Měl jsem rád hráče, kteří to uměli s míčem. Že bych ale měl vyloženě někoho jako vzor, na který bych se díval, tak to se říct nedá.“

Co pokládáš za svůj největší zápas dosavadní kariéry?
„Asi finále mistrovství Evropy do devatenácti let v roce 2011 proti Španělsku. Na to strašně rád vzpomínám. Hráli proti nám hráči, co jsou teď trošku jinde.“

V české sestavě s tebou v té době hrál kdo?
„Byli tam třeba Ladislav Krejčí, Pavel Kadeřábek, Jirka Skalák nebo Jakub Brabec. Z olomouckých tam byli ještě Tomáš Kalas a Tomáš Přikryl.“

Ty jsi začal svou kariéru v Sigmě, ale byl jsi chvilku taky na hostování ve Slovácku. Zkoušel jsi taky zahraniční angažmá na Slovensku v Nitře. Čím to, že ses jinde nechytil a vrátil se zpátky do Olomouce?
„Tak na Slovácko jsem přišel na poslední chvíli, bylo to vlastně pár dní před startem ligy a navíc se začínalo na Spartě. Takže to bylo celé tak narychlo. A proč to nevyšlo, to je asi otázka spíš pro trenéra Habance. V Nitře jsem sice hrával, potom přišlo zranění, tak jsem zase chvíli nehrál. Ale byly tam hlavně problémy s vedením. Nedostávali jsme zaplaceno a peníze jsem potom musel domáhat i soudně. Takže jsem zase poznal něco trošku jiného.“

Takže hrát tady v Olomouci je pro tebe vlastně nejlepší řešení.
„Je to určitě dobrý, když člověk může hrát tam, kde vyrůstal. Je fajn být doma, kde máš rodinu a kde to znáš. Nějakému dalšímu přestupu bych se asi nebránil, ale uvidíme, jak to bude.“

Ty jsi byl celý život zvyklý hrát na pozici pravého obránce, ale trenér Jílek tě poslední dobou staví víc dopředu. Je to z tvojí hlavy?
„Je to rozhodnutí trenéra. Poslal mě dopředu, že je to pro mě lepší.“

A jak se ti ta pozice zamlouvá?
„Vepředu nemáš tolik defenzivních povinností, takže je to takové volnější. A taky je daleko vetší pravděpodobnost, že dáš nějakej gól. Takže je to takové zajímavější. Ale když bude potřeba, tak budu určitě připraven naskočit zpátky do obrany.“

Určitě jsi sledoval přípravu a jsi v kontaktu s ostatními hráči. Už v pátek pro Sigmu začíná jarní část ligové sezóny zápasem proti Jablonci. Tak jak to vidíš?
„Tak sledoval jsem jenom sestřihy z těch posledních zápasů přípravy. Myslím si, že jsme měli dobré výsledky proti kvalitním soupeřům. Jablonec jsem tolik nesledoval. Jenom co se dělo s hráči, kdo přišel nebo naopak odešel. Ale samozřejmě doufám, že vyhrajeme, protože domácí zápasy jsou pro nás důležité a potřebujeme v nich sbírat body.“

Nová posila Sigmy Vít Beneš hrál v Jablonci sedm let. Může být ta rozhodující zbraň pro tohle utkání?
„Určitě bude mít velkou motivaci. Protože z Jablonce odešel do ciziny a první zápas co teď přišel sem, tak nastoupí proti bývalému klubu. Takže určitě se bude chtít ukázat. A kdyby tam dal nějakej gól z rohu, tak bychom se určitě nezlobili.“

Jak moc těžké je dívat se na kluky jenom z tribuny?
„Je to hodně těžké. Když jenom chodíme přes týden na tréninky, tak to člověku moc nepřijde. Když je ale potom zápas, přijdu na stadion, jsem v civilu a nemůžu se jít převléct, tak to je strašný. Najednou tam jenom sedíš a nevíš, co bude. Prožívám to moc a je to obzvlášť náročný, když člověk ví, že ještě půl roku nebude hrát.“

A před zápasem jsi s týmem v kabině?
„Obvykle sleduju rozcvičku, pak jdeme do šatny, tam si plácneme a když jdou kluci hrát, tak já si vylezu na tribunu a tam sedím a trpím. Není to sranda se jenom dívat.“

Co říkáš na to, co jsou někteří fanoušci schopní z tribuny křičet na hráče na hřišti?
„Když jsi na tom hřišti, tak to vypadá úplně jinak. Já myslím, že hodně lidí, kteří jsou takoví, by si měli zkusit jít se postavit dolů k té čáře. Protože když sedíš dvacet metrů nad hřištěm, tak vidíš všechno jinak. Hodně lidem by asi prospělo jít se podívat na fotbal z úrovně hřiště.“

Je Martine ještě něco, co bys chtěl třeba vzkázat fanouškům?
„Hlavně to, aby všichni přišli v pátek na Jablonec.“

„Snažíme se Martina připravit na příští sezónu,“ říká osobní trenér Tomáš Kulatý

Tomáši, jak Martina připravujete na návrat na hřiště?
„Teď spolu děláme různé balanční věci. Při tom si musíme dávat pozor na rozsahy některých pohybů, protože koleno by některý nápor po operaci nevydrželo. Nemůže například dávat to koleno pod pravý úhel, protože by nevydrželo. Jde nám teď hlavně o to, aby se Martin dostal zpátky do plného rozsahu všech těch pohybů a abychom aktivovali všechny ty po operaci ochablé svaly, protože jejich funkčnost je teď špatná.“

Je to složitý proces?
„Dělí se to na několik fází. Ta první je pooperační a tam chodí o berlích a snaží se té jedné noze odlehčovat. Má ortézu, která celou nohu drží v nějakém úhlu. Musí se tam hlavně snížit otok a bolest. Potom Martinovi po nějakých čtrnácti dnech dali pryč stehy a začala další fáze. Už odhodil berle, aby ta noha začala fungovat. Na řadě pak byly takové lehčí věci, které dělal hlavně s fyzioterapeutem v klubu. Tahle fáze trvá nějakých šest týdnů. A potom v další fázi se už snažíme dostal do plného rozsahu té operované nohy. Snažíme se navracet do těch nohou sílu.“

Takže teď se nacházíte v této třetí fázi.
„Ano. Tohle může někdy trvat i půl roku. protože ta noha je nějakých osm měsíců po operaci nejvíc zranitelná, protože se tam teprve všechno dává do kupy. Člověk, který se v tom nevyzná, si může po třech měsících říct, že už se cítí dobře, jde si třeba zaběhat, ale když to někdo takhle uspěchá, tak se mu to koleno může lehce zranit znovu.“

Dál vás čeká co?
„Čekáme teď na to, až mu doktor dá zelenou, aby mohl pomalu začít běhat, což bude další důležitý bod.“

Jak Martin přistupuje k celé léčbě zranění?
„Martin byl co se tohoto týče naprostý profesionál. Hned jak se mu to zranění stalo a bylo mu to povoleno, tak chodil třikrát týdně. I před operací. Nekašlal na to. Pořád za mnou pravidelně chodí a makáme na tom.“

Kdy je podle tebe reálný jeho návrat na hřiště?
„Snažíme se Martina připravit na příští sezónu.“

Ty jsi osobním trenérem více hráčů Sigmy. Na čem společně pracujete? Protože trénink s tebou je vlastně něco navíc k tréninkům v klubu.
„Já musím podrobně znát jejich tréninkový plán na týden. Snažíme se zapracovat na síle. Necvičíme ale jako kulturisti, abychom měli velké objemy a obrovské ruce, protože to je fotbalistovi na nic. Pracujeme na tom, aby kluci měli v těch nohách sílu. Protože podle mě ze síly jde rychlost a z rychlosti výbušnost.“

Jaký je rozdíl mezi tréninkem brankáře a hráče v poli?
„Třeba tu silovou přípravu by mohli dělat kluci klidně spolu. Ale když se potom třeba u brankářů soustředíme na odrazy, tak je to samozřejmě něco jiného.“