Další týden se nám překlopil do své poloviny, a se středou jsme pro vás připravili další velký rozhovor. Po velmi zajímavém povídání s Davidem Albertem Depetrisem (zde) jsme, v den jeho kulatých čtyřicátých narozenin, vyzpovídali klubovou legendu Radima Kučeru.
Můžete popsat své dětství a fotbalové začátky?
Pět let jsem žil na Soláni, jak je Solanec, tak tohle je Soláň. Totální kopce, žádná rovina, jednoduché v tom, že tam převládaly zimní sporty. Výhoda byla, že když jsem si kopal, a to jsem byl většinou sám, tak jsem to vykopl do vrchu, ono se mi to vrátilo zpátky, a takhle jsem pořád kopal. Když jsem dostal první balón, to bylo hned v mládí, jeden rok, kdy jsem začal chodit, tak s tím balonem jsem si pořád hrál a bylo to pro mě takové zpestření. Na ten míč jsem hleděl jak na nějaké zjevení.
K fotbalu jsem se dostal, když jsme se přestěhovali do Vigantic – fotbalová vesnice, že, samozřejmě, ale to jsem já v té době ještě nevěděl. Bydlel jsem hned vedle hřiště, neexistovaly žádné počítače nic, takže když jsem bydlel od toho hřiště asi sto metrů, tak jsem tam byl pořád dennodenně. Můj otec mě vedl k fotbalu, byl to můj trenér až do patnácti let. Hodně přísný, tvrdý trenér. Musím říct, že mi dal obrovské základy a pokoru v tom, že po každém zápase, kde jsem dal gól, nebo jsem si myslel, že jsem hrál dobře, tak jsem dobrý nebyl, protože mi dal hned okamžitě čočku. Byla to taková škola, že když jsem si myslel, že jsem odvedl dobrý výkon, tak on mě hned sundal dole, a tím pádem jsem mu chtěl dokazovat pořád v tom životě, že můžu být lepší a lepší, a byl i jeden z důvodů, proč jsem se dostal do ligy. I tam jsem tu kritiku od něj pořád musel snášet, i když jsem dal góly, cokoliv, byl jsem mužem zápasu – pořád to bylo málo. Až mě to dotlačilo do Bundesligy, no. (úsměv)
Jakou školu jste navštěvoval?
V základní škole ve Viganticích jsem byl do čtvrté třídy, pak jsem přešel na Hutisko-Solanec, kde jsem základní školu dokončil. Potom jsem byl v Kopřivnici, kde jsem dělal střední odbornou školu, a vyučil jsem se strojním zámečníkem. Součástí toho bylo, že jsem rok hrál právě za Kopřivnici dorostenecký fotbal, ale po roce jsem se fotbalově vrátil, ale školu jsem dodělal. Fotbalově jsem se tedy vrátil do Vigantic, kde jsem v patnácti začal hrát za muže krajský přebor. Byl to asi nejlepší krok v mém životě, protože si myslím, že je mnohem lepší hrát mužský fotbal, než ten dorostenecký, což mě posunulo hodně daleko.
Uvažoval jste i o jiné než fotbalové kariéře?
Vždycky jsem chtěl hrát fotbal, říkali jsme si s kamarádem, že kdybychom hráli druhou nebo třetí ligu (MSFL), že by to bylo moc krásné. Měl jsem tedy jenom fotbalové plány, i když jsem tomu moc nevěřil, když jsem ještě v patnácti byl ve Viganticích, nehrál jsem ligový fotbal, nic. Spíš jsem měl takové plány, že uteču někam do ciziny za prací.
Jak skončil ten kamarád?
Ten zůstal ve Viganticích, nebo v okolních mančaftech, zůstal u fotbalu, teď je trenérem. Celý život hrál, myslím, že župní přebor, pro něho to byl takový strop, byl málo odvážný – mohl vyzkoušet druhou ligu, ale nešel do toho.
Jak jste se tedy dostal do Olomouce? Nebo lépe, proč Olomouc, když blíže k vám byl Baník?
No, z těch Vigantic jsem šel na vojnu, to jsem samozřejmě musel, do Hranic. To byl také úspěšný krok, že jsem se tam dostal, vybudoval jsem si místo v sestavě, a odtud si mě vybral Frýdek-Místek. Nabídek jsem měl tehdy více, i z druhé ligy – byl v tom i Třinec, Karviná, ale rozhodl jsem se pro Frýdek. Přes Frýdek-Místek jsem potom šel do Opavy, ale ještě než jsem tam přestoupil, tak už mě lanařila Olomouc – pan Radolský a pan Kubíček. Tehdy jsem si ale zhodnotil, že by to na mě bylo velké sousto, z druhé ligy do Olomouce, takže jsem to udělal s oklikou přes Opavu, kde vlastně trénoval pan Žemlík, který si mě vzal už do Frýdku. To byl takový můj fotbalový táta. Olomouc v té době figurovala hodně vysoko, měla kvalitní kádr. Do Opavy potom přišla další nabídka z Olomouce, která prodala Michala Šmardu, sháněla levého záložníka, tak jsem usoudil, že jsem dozrál k tomu, abych tady mohl hrávat.
Posuneme se dále v kariéře. Jaké máte vzpomínky na Německo? Hráči, fanoušci, zázemí…
Musím říct, že to se ani nedá srovnat, to je úplně jiný level. Dneska se asi každý kouká na bundesligu v televizi, vidí ty hráče, fanoušky, to rozhodně není všechno. Servis kolem hráčů, tréninky, když si vzpomenu, že jenom na trénink přišlo 200, 300 lidí, na první trénink v přípravě třeba i 5000 lidí. To jsou takové vzpomínky, kdy se tomuhle asi nikdy nic nevyrovná. Udělal jsem dobré kroky, ale mrzí mě, že jsem měl v Německu nabídku, kde jsem mohl být hrající asistent, nevyužil jsem toho a vrátil se zpátky do Česka. Teď zpětně toho lituju, že jsem ten krok neudělal, a že jsem tam nezůstal. Teď vlastně dělám věci, abych se stal trenérem a odsud je hodně těžké se jako trenér tam dostat. Kdybych zůstal tam, tak bych to měl jednodušší. Tehdy vlastně do druholigového týmu přišel nový trenér – pan Ziege (bývalý německý reprezentant), byla tam nabídka, a chtěl mě mít v mančaftu, ale nevyužil jsem toho a vrátil jsem se zpátky. Na druhou stranu, vyhrál jsem tady pohár.
Kvalita německé ligy je samozřejmě někde jinde, ale co se týče hráčů, jaký mají vztah k médiím? Jsou v tomto větší profesionálové, než hráči v české lize? Věnují třeba po zápase více času svým fanouškům? U nás člověku může připadat, že si hráči fanoušků lehce neváží.
Je to tam jiné, má to zase dvě strany mince. Ten fanoušek tam přijde, obětuje svůj čas, že přijde třeba na ten trénink. A po tom tréninku, když se jde zpátky, tak fanoušci chtějí podpis nebo fotku, a tím pádem už je tam ten kontakt, prohodí s tebou pár slov. Myslím, že tady, kdyby lidi třeba na ten trénink přišli, počkali si na hráče, tak by si s nimi taky mohli promluvit. Jinak to tam funguje zhruba jako tady, tam je o to samozřejmě větší zájem, je to více prezentováno, je tam více třeba podpisových akcí. Pamatuju si, že byl vždycky rozpis na měsíc, a že jednou za ten měsíc jel hráč třeba do McDonaldu, dva hráči za sponzorem, ale vždycky někam ten hráč musel vyjet – do obchodního centra, kamkoliv. A celkově ta prezentace byla mnohem větší.
Cítil jste velký tlak a očekávání, když do Plzně vyjelo tisíc fanoušků Sigmy a doufali ve velký úspěch?
Tlak jsem cítil, ale už dávno jsem se s ním naučil žít. Je to o té hlavě, že jsem už měl nasbírané nějaké zkušenosti. Když je hráč mladší, tak na něho tlak působí daleko víc. Já když jsem měl už rodinu, narodily se mi děti, tak přišla etapa života, kdy jsem pochopil, že fotbal není úplně všechno, že jsou daleko horší věci na světě. Já jsem se naučil žít i s narůstajícím tlakem, a právě jak už je hráči 37, 38, tak už mu to není příjemné. Špatné to bylo, když jsme hráli o záchranu, měli nějakých 9 bodů, diváci nespokojení. Ale rozlišuji dva druhy tlaku: Když jedete něco vyhrát, a když se perete o záchranu. Do té Plzně byl dobrý tlak, jelo se s Kučou za pohárem, já jsem avizoval, že bych chtěl něco se Sigmou vyhrát, takový tlak byl příjemný. Jedeme si zahrát finále, jedeme to vyhrát, jsem rád za nápad, kdo to takhle vymyslel. Diváci by byli samozřejmě zklamaní, kdyby to nevyšlo, ale bylo to perfektní – mám vzpomínku, mám triko, mám to zdokumentované, takže paráda, navždy na to budu vzpomínat.
K tomu se vztahuje další otázka – jaké vzpomínky máte na svůj de facto poslední velký zápas?
Završení kariéry. Každý hráč se to snaží nějak zakončit, já jsem vlastně profesionálně hrál nějakých 17, 18 let, což se asi každému nepodaří. Zdraví mi drželo, i když ke konci už moc ne, hrál jsem strašně dlouho a navíc jsem mohl tu cestu završit tím, že jsem něco vyhrál. Zaprvé to bylo pro Olomouc, pro kterou to byl první historický úspěch, pro mě to byl taky první úspěch, a mohl jsem to s klidnou duší pověsit na hřebík. Asi, kdyby to bylo o rok dřív v Jihlavě, kde jsem nedal penaltu, možná jsem to ukončil v té Jihlavě, bylo by to asi nejlepší. Takhle jsem si to prodloužil o rok, a jak někdo napsal, Michal Vepřek mě poslal do důchodu. Ale zase, kdyby to Michal nedal, a my jsme prohráli, stejně bych do toho důchodu šel. Takhle to ale samozřejmě bylo mnohem příjemnější.
I přes své nesporné kvality jste si nikdy nezahrál za reprezentaci. Čemu to přičítáte?
To je těžko hodnotit. Byla obrovská konkurence, a taky možná to, co jsem říkal. Já hrál vlastně od patnácti za muže, což bylo na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu jsem neprošel žádnou akademií, mladším reprezentačním výběrem, to mi samozřejmě ubíralo. A taky když si vezmu, jací tam tehdy byli obránci – Jankulovski, Grygera, Ujfaluši.. tak bylo prostě těžké se tam dostat.
Lidé ale mohou namítat, že jste byl lepší než René Bolf.
To může být subjektivní názor olomouckého publika. Baníkovské publikum zase bude tvrdit, že René Bolf byl mnohem kvalitnější. Já jsem s Rendou výborný kamarád, bydlíme ve stejné vesnici, on taky slavil narozeniny před čtyřmi dny. Já musím říct, že tam hrál výborně, možná v tom sehrálo roli štěstí, smůla, možná kdybych byl ve Spartě, možná kdybych byl někde jinde… Těch reprezentačních pozvánek mám doma celkem hodně, ale jenom jako náhradník. Já si myslím, že víc to mrzelo mého tátu než mě. Já jsem rád, že jsem si zahrál Bundesligu, možná to zamrzí, že to nevyšlo, ale já jsem rád, že jsem si tu kariéru zpestřil vším, čím jsem prošel.
Vy jste celou kariéru v české lize strávil v Sigmě Olomouc, což je obdivuhodné. Co byste poradil mladým hráčům – měli by se snažit odcházet z klubu rovnou do zahraničí, nebo schvalujete jejich přesuny do Sparty, do Plzně, do Jablonce?
Před tím to bylo specifické v tom, že se do zahraničí chodilo právě přes Spartu, přes Slavii. Dneska už se ta doba posunula jinak. Dřív bylo určitě dobrým krokem jít napřed do Sparty, do Slavie, protože si oťukali poháry, zvedli český koeficient. Dneska hráči vyloženě emigrují do zahraničí. Každý se tam vidí, odejde tam, a 80% se jich vrátí za půl roku zpátky, spráskaní jako psi. Přijdou na to, že to není žádná sranda – jazyk, nedostávají třeba výplaty, to beru kluby jako třeba Kazachstán, Turecko. Spálí se, není to vůbec lehké. Spíš by měli pracovat na kvalitě, nejprve se ukázat tady, ale chápu zase to, že fotbalista má nějakých patnáct let na to, aby si vydělal peníze, aby zaopatřil rodinu, protože ten běh je velmi krátký. Myslím, že by si měli nejprve pořádně rozmyslet, co udělají za ten krok. Mě se to vyplatilo, ať to dopadlo jak to dopadlo, dneska už bych v jednatřiceti do Německa nepřestoupil, to už by bylo science fiction. Takže raději, ať jdou do té kvality u nás, pak si pořádně rozmyslí, co dál, než přestoupit ve dvaceti a udělat to nárazovým způsobem, což i hráče může přibrzdit v jeho rozvoji.
V čem se liší fotbalový život trenéra a hráče? Hodláte u trenéřiny vydržet až do důchodu?
Tady se přiznám – v úterý jsem udělal přijímačky na profi licenci na Slovensku, takže budu teď studovat tu nejvyšší možnou licenci, což byl pro mě cíl. Já jsem chtěl být trenérem, teď je to pro mě krátký odrazový můstek, chvíli jsem byl u B-týmu, teď jsem se Zdeňkem, který už mi nabízel jít k němu do Senice. Pro mě je cíl dostat se co nejvýše, když mám tu možnost. Ale uvažoval jsem taky, že kdybych se na tu licenci během dvou tří let nedostal, tak bych to asi pověsil na hřebík, nechal bych si tu, co mám, a někam bych se uklidil, třeba na Valašsko.
Vysvětlíte fanouškům, co znamená mít profi licenci?
S touto licencí bych mohl trénovat první ligu, kdybych jí neměl, tak bych mohl trénovat maximálně Moravskoslezskou ligu. Tím pádem bych se nemohl dostat do první nebo druhé ligy. Vlastně mohl, ale spíš jenom jako asistent, a v zápisech bych byl uveden jako třeba kustod, což by mě samozřejmě nenaplňovalo. Já to k tomu směřuji, abych mohl trénovat první ligu, a taky aby se neříkalo – je to trenér, ale není vyštudovanej.
Jaké jsou podmínky, které musíte splnit, abyste tu licenci získal?
Samozřejmě byly přijímačky, musí se udělat písemný test, ústní test, děláte to s dalšíma 80 lidma, z toho se potom vyberou ti nejlepší. Už jenom po písemném testu poslali v Česku pryč polovinu, na Slovensku taky. Jsou to hrozné nervy.
Po konci hráčské kariéry jste prohlásil, že si občas půjdete zahrát za Vigantice, dodržel jste slib?
Hraju tam, a hraju strašně rád. Je to zpestření a vybití se z nervů, v tom trénování jsou nervy. Pro mě je to odreagování, navíc tam nehraju už obránce, hraju tam ofenzivního hráče – tvořivou desítku. Někdy sice i v zápase chytnu nějakého „nerva“, ale snažím si to s těmi hráči užít. Musím uznat, že i ti soupeři se ke mně chovají s nějakým respektem, čekal jsem to horší, byl jsem upozorňován, že si na mě hráči budou vybíjet zlost, možná i diváci. Ale musím říct, že se chovají všichni v pohodě. Takže odreagování, samozřejmě i po zápase odreagování (úsměv), a je to moc příjemné.
Je něco, co se vám v kotli nelíbí? Třeba nějaký chorál, který nemáte rád?
Tradiční otázka na závěr: Co byste vzkázal olomouckým fanouškům?
Aby se naučili dobře fandit, aby se naučili dobré chorály, tak jako v Německu. Hlavně aby jich chodilo co nejvíc, protože, i když vím, že nás není jako Němců, protože ten hráč se vybičuje k mnohem lepšímu výkonu před těmi fanoušky, ani v Německu ta kvalita hry není mnohdy tak kvalitní. Když to nejde, tak na to nemůžou hned plivat, ale má to návaznost. Samozřejmě fanouškům se lépe fandí, když jejich tým vyhrává a hraje dobře, a hráčům se zase líp hraje, když fandí, skandují jejich jména, proto se to dělá. Čili já bych přál fanouškům, aby dobře fandili, a hráčům, aby dobře hráli, aby to mělo tu návaznost, aby se fandilo jenom pozitivně a dobře. Protože to patří k fotbalu. (mva)
Pokud máte nápad, koho bychom mohli vyzpovídat příště, ať už hráče, trenéry či funkcionáře, nebojte se jména navrhovat, ať už zde, nebo na našich facebookových stránkách.
Od fanoušků pro fanoušky
