Po delší pauze vám web sigmaolomouc.cz přináší velmi zajímavý a výživný rozhovor s Michalem Ordošem, který se rozpovídal o svých fotbalových začátcích, zahraničním angažmá, či vzpomínkách na trenéra Michala Bílka. Na konci článku pro vás máme přichystán malý dárek.
Začněme od začátku. Kde jste vyrůstal a jaké jste měl dětství?
Já jsem vyrůstal na vesnici v Troskotovicích (okres Brno, pozn. red.) a dětství jsme měli jednoduché – nebylo moc co na práci, počítače nebyly, snad jenom u nás v kravíně. V zimě jsme hráli hokej, v létě fotbal, moc jiného na výběr nebylo. Dětství jsem měl prostě krásné, přišel jsem v jednu domů, bouchnul s taškou a šel ven hrát fotbal, takže na to vzpomínám hrozně rád.
Kde jste začínal s „profesionálním“ fotbalem?
Jelikož můj otec to na té vesnici v podstatě vedl, tak bylo velice jednoduché se dostat do týmu. V těch Troskotovicích jsem měl první registračku, hrál jsem tam za žáky. Potom můj otec zřejmě usoudil, že by ze mě něco mohlo být, tak mě posunul trochu výš do Mikulova, což byl tehdy tuším kraj. Hrál jsem tam od jedenácti let, ale vydržel jsem tam jenom rok, pak mě vzali do Brna, do první žákovské ligy. Potom už to šlo ráz na ráz, povedlo se mi pár zápasů za dorost a přestoupil jsem do Uherského Hradiště, tenkrát to byl Synot. Tam jsem dostal v 18-ti první profesionální smlouvu, sem tam jsem dal nějaký gól, tak mě posunuli do Áčka, tam jsem odehrál svůj první ligový zápas.
Jaké máte vzpomínky na angažmá v Hradišti?
Musím říct, že na to mám výborné vzpomínky, jak na město, tak na ty lidi tam – fotbal je tam číslo jedna a fanoušci si to tam jdou užít. Byl jsem tam 6 let, byl jsem moc spokojený a bylo to tam super.
Potom ale nastal přestup do Boleslavi.
Ten byl v podstatě vynucený, rozhodně jsem nechtěl odejít. Ale tenkrát skončil Synot v Hradišti jako sponzor a s penězi to nebylo nějak valné. Boleslav za mě nabídla nějakou částku, takže byli rádi, že mě tam hned odvezli a bylo. Nemůžu říct, že bych chtěl odejít, ale asi kvůli těm penězům byli rádi, že po mě sáhla Boleslav. Tam už to bylo horší – když jsem přišel, tak už tam byl nabitý kádr, začalo to v tu dobu perfektně šlapat, takže jsem se za ten rok a půl ani pořádně neprosadil. Potom jsem vzal za vděk angažmá v Bohemce. I když jsme získali druhé, třetí místo, tak můj podíl na tom byl minimální, a já jsem v tom věku 22, 23 let potřeboval hlavně hrát.
V Bohemce to byla opačná zkušenost, boj o záchranu. Taky to dopadlo špatně, sestoupilo se, a v té době přišla nabídka od Sigmy. To se mi tady povedl jeden zápas a zůstal jsem tady (smích).
Jak jste se díval na Sigmu, ještě než jste sem přestoupil?
Moc jsem o tom nevěděl, šel jsem hodně do neznáma, nevěděl jsem, jak to tady funguje. Maximálně, když hrála s Hradištěm, tak to bylo takové derby, ale nikoho jsem tady neznal – hráče ani funkcionáře. Štěstí jsem měl v tom, že když jsem sem přišel, tak tady byl Peťa Drobisz, který se mnou hrával na Slovácku, čili jsem rychle zapadl. Obecně jsem ale tu Olomouc moc nevnímal. Dneska už vím, že je to jeden z nejlepších klubů v lize, ale tenkrát mi to nějak nedocházelo.
Na jaké spoluhráče, které jste tady zažil, nejraději vzpomínáte?
No, to už je let, doba je to dlouhá. Moc rád vzpomínám na první rok, to byla euforie, sezonu potom se hrály poháry. Rád vzpomínám na Meliho (Melinho) nebo Rossiho, ta parta byla fakt super. Potom když přišel Pavel Šultes, nebo Michal Hubník, tak na tyto hráče moc rád vzpomínám.
Jaký je váš největší úspěch se Sigmou?
V Sigmě je to jednoznačně vítězství v poháru a Superpoháru, to jsou prakticky jediné dvě trofeje, které Sigma má, a já můžu říci, že jsem pod nimi podepsaný. A tak jako každý si vážím evropských pohárů, zápasy s Evertonem a další – to jsou zážitky, které člověk z hlavy jen tak nevymaže. Mám ale strašně moc dalších zážitků a můžu říct, že mám dobrou paměť, pomatuju si skoro každý gól, ale na toto budu moc rád vzpomínat třeba za deset let, až tady nebudu.
Díky takovýmto výkonům jste se dvakrát objevil i v reprezentaci. Můžete zavzpomínat, jaká byla třeba atmosféra v kabině, nebo jak na vás působil trenér Bílek?
Na tom prvním srazu bylo všechno umocněno tím, že se hrálo doma v Olomouci, byl to první start, z mé strany spousta očekávání. Můžu říct, že jsem si to hodně moc užil, hlavně se vyhrálo 3:0, kdyby se prohrálo, asi by bylo hodně negativních reakcí. Zápas byl pro mě jednodušší v tom, že jsme za pár minut vedli 2:0 a já si to mohl užít. Krásný zážitek je, když stojíte, hrají českou hymnu, a já na tribuně viděl spoustu kamarádů a známých z vesnice, rodinu jak stála, ale tehdy jsem to moc nepřeceňoval, bral jsem to jako běžnou věc, ale s odstupem času si víc a víc uvědomuju, jak krásný zážitek to byl.
Nastoupil jste pod trenérem Bílkem, jak vzpomínáte na něj? A jak jste vnímal negativní atmosféru, která se kolem něj vytvořila?
Já bych řekl úplně normální klasický trenér. Neměl jsem s ním žádný problém. Všechno bylo propracované, všechno nám dobře vysvětlil, přístup k hráčům měl fantastický. Já jsem s ním neměl sebemenší problém, chování k hráčům na rovinu, vůbec jsem si nepřipadal, že jsem tam poprvé, nebo že by mě tam bral jenom tak. Když jsme jeli do Olomouce na hotel, tak už ve vlaku mi říkal, že to vypadá, že budu doma hrát, ať se na to nachystám, že ví, jaký je první start. Ještě jednou opakuju – se mnou komunikoval fantasticky a já jsem s ním neměl sebemenší problém.
Bohužel pohled celé republiky byl na něj asi trochu jiný, a ta negativita byla podle mého někdy hodně za hranou. Když jsem se s ním bavil, tak sám říkal, že nemůže jít ani s dětma nakoupit do supermarketu, když na něj lidi pořvávají, a nebylo to určitě nic hezkého. Na tom stadionu bych to ještě snesl, ale aby na mě někdo řval v supermarketu, to je prostě divný.
Chvíli jste si vyzkoušel i zahraniční angažmá. Jak byste porovnal fotbalovou kulturu u nás a v Rakousku?
Musím říct, že v tomto mě Rakousko neskutečně překvapilo. Dřív jsem tu jejich ligu porovnával jenom podle nároďáku, navíc tam působilo málo českých hráčů. Nadchl mě tamější život, to, co se děje kolem fotbalu – fanoušci, jak tam kluby fungují, zázemí stadionů a takové věci – to všechno mě neskutečně nadchlo, byla to velká zkušenost. Ten půlrok mi hodně moc pomohl, protože když jsem se odtamtud vrátil, tak ten rok a půl jsem podával asi nejlepší výkony tady, neskutečně mě to posunulo. I když jsem byl v malém klubu, který měl velké těžkosti a nakonec sestoupil, tak jsem si to užíval. A zkrátka když přijedete na Rapid, přijde na vás 17 000 lidí, přijedete do Salcburku na čtyřicetitisícový stadion, to je prostě neskutečné. I co se týče financí – nejsilnější jsou asi Austria, Rapid, Salcburk, nebo Sturm Graz, se kterým jsme hráli derby. Rakušáci se navíc hodně srovnávají s Němci, takže v té kultuře je chtějí trochu dohnat. I prezentace ligy je špičková – každý zápas v televizi, zápasy se rozebírají třeba 6 hodin, dělají se analýzy. Díky tomuto angažmá jsem si navíc i pár věcí srovnal, navíc jsem tady už de facto stagnoval, takže trenér Psotka usoudil, že bysme si zavazeli s Marou Heinzem, takže jsem musel odejít, ale rozhodně toho nelituju, jenom mi to prospělo.
Jak to vypadá v Rakousku z hlediska fanouškovské scény? Kotel, ultras…
Tam je to ještě na vyšším levelu než tady, to fandění mají propracovanější. Tady sice jsou kotle, které se snaží, ale tam mají třeba 3 000 lidí, a to je obrovský rozdíl. Příklad, na Rapidu mají kotel 3 000 na jedné straně, 3 000 na druhé – oba kotle celý zápas skvěle fandí, oni to berou jako soutěž, a ta atmosféra je tam neskutečná. Rapid, Austria a Sturm Graz mají asi nejlepší ultras v Rakousku. Když jsme hráli v Salcburku, tak sice přišlo 8 000 lidí, ale když máte stadion pro čtyřicet, tak je to na nic. Naopak na té Austrii i Rapidu prostě svou kapacitu vyprodají. Zkrátka ten rozdíl počtu lidí v kotli je obrovský, a tím i obrovský rozdíl v kvalitě fandění.
U nás je teď pořádán hon na aktivní fanoušky v kotli. Jak se v Rakousku dívají na téma pyrotechniky, apod.?
Zažil jsem tam úplně všechno – od pyra, přes chorea, myslím si, že to nikomu nevadilo, nebyl s tím problém. Na druhou stranu si myslím, že to tam budou mít lépe pohlídáno zákony, že si tam toho lidi moc nedovolí. Neviděl jsem žádné extempore, že by fanoušci někam lítali, nebo se na stadionu prali, to ne. Mě osobně pyro nevadí, když je kontrolováno, vypadá to krásně, je to krásný zážitek. Ale to, co se teď stalo na Baníku, to je pro mě naprosto nepředstavitelné.
Narážím teď na poslední zápas s Bohemians, kdy se na stadion nalákali převážně sváteční diváci, kteří byli pohoršeni dýmovnicí, nebo „vulgárním“ skandováním. Jak jste to viděl vy?
Dýmovnice jsem si všiml, protože se na kotel rád dívám, líbilo se mi fantastické choreo s kohoutem (smích). To se mi moc líbilo, u toho jsem se pobavil. S tou dýmovnicí je to složitější. Líbilo se mi třeba pyro v oblouku severní tribuny, ale když si hodíte dýmovnici pod nohy a pak v tom stojíte, tak v tom nevidím žádnou zábavu, ale nikdy jsem k tomuto nepronikl, takže nevím, proč a jak to takhle je. Další věc, co nechápu, je, že kotel je uprostřed tribuny, kde je kolem spoustu rodičů s dětma, na tomto zápase jich bylo spoustu, bavil jsem se o tom i s trenérem, asi to bylo kvůli tomu vstupnému. Takže někdy je dobré se v tom kotli i rozhlédnout kolem sebe a podle toho fandit a prezentovat se. Osobně si myslím, že by kotel měl být někde za brankou, aby měl svůj prostor. Prostě tak jak to je všude ve světě. Já jsem nikde nezažil, že by někdo měl uprostřed takřka hlavní tribuny kotel. Jde sice líp slyšet, ale kdyby byl třeba na Severu, tak by byl slyšet dvakrát líp. Pak uznávám, že je tu věc počtů a návštěv. Kdyby chodilo 10 000 lidí na každý zápas, tak můžeš mít kotel kdekoliv.
Mnoho lidí přišlo na zápas po hodně letech, hodně lidí ani důležitou výhru nestrávilo…
Přišlo hodně lidí, myslím si, že to nebylo ani tak kvůli vstupnému, jako spíš, že se chtěli nabažit toho, že se prohraje. Na druhou stranu choreo opravdu povedené a já ho chápu. Z pohledu olomouckého fanouška je škoda, že teď všichni tlačí Moru, všichni jenom na Moru, na Moru na Moru… Pro mě je to nepochopitelné, vím sice, že hrají o hodně, postup do extraligy jim přeju, ale nechápu, proč by lidi nemohli chodit na fotbal i na hokej. Najednou všichni chodí na Moru, protože se vyhrává, ale kdyby nakonec do extraligy nepostoupila, tak co by ty lidi dělali? Nebo když postoupí do extraligy a bude dostávat příděly jak Chomutov? Kdo tam bude chodit? Podle mě tam potom nepřijdou ani ti, co teď nejvíc vyřvávají, a povyšují Moru nad Sigmu. Z pohledu Olomoučáka mě to hodně štve, mě je jedno, jestli jdu na fotbal nebo na hokej. Jsem Olomoučák, jsem Hanák, tak je jedno, na jaký sport jdu, hlavně budu fandit místnímu klubu.
Trochu odlehčení. Jste pivař, vinař, nebo raději něco tvrdšího?
Tak vinař nejsem vůbec, pivo si dám občas po jídle, ale nějak to nevyhledávám, je to na mě moc hořké. Dám si raději třeba tři čtyři Birelly, to mi chutná trochu víc. Ale když se potřebuju odreagovat, určitě pivo a víno nevyhledávám.
Máte nějaké krédo, kterým se v životě řídíte?
Měl jsem pár takových rad, od babiček, dědečků… V dnešní době už hodně těch rad ani nejde praktikovat. Dostal jsem jednou od dědy radu, když ti někdo podá ruku, dej mu dvě, protože to s tebou myslí dobře. V dnešní době je ale taková rada trochu staromódní. Trochu už od těchto rad opouštím, protože doba je na chování lidí a jejich charakter extrémní. Svoje krédo snad ani nemám, to, které jsem měl v 18 „užívej, dokud můžeš“ mě už taky opustilo. Jediný cíl teď mám postarat se o rodinu, aby to všechno fungovalo, aby měli dobré zázemí, a pro mě už teď asi to zdraví.
Co rád děláte kromě fotbalu?
Teď už to mám jednoznačné, malej má 21 měsíců, takže to je jasné. Přijdu v jednu z tréninku, skočí mi to kolem krku a pustí mě v deset večer, když jde spát. Ale je to paráda a strašně si to užívám, sledovat, jak se to vyvíjí, to vám vynahradí všechno ostatní. Právě to mi pomáhá v této situaci, když jsem zraněný, jsem týden před operací, jaro pro mě de facto skončilo. Takže rodina je tak asi jediná věc, která mi tu hlavu nějak vyčistí. Člověk potřebuje trénovat, teď z toho vypadne prakticky na půl roku, chybí mi ten adrenalin… Ale na tohle všechno člověk zapomene, když přijde domů, a jediné starosti jsou cumel, plínka, žízeň, teď tamto přestěhuje, tohle rozbije – to člověku hodně změní pohled na fotbal i život.
Co byste vzkázal fanouškům Sigmy Olomouc i vzhledem k posledním událostem?
Co bych jim vzkázal… Hlavně ať to nezatracují, někdy je hůř, někdy je líp. Teď ta doba je opravdu těžká. Je to všechno o trpělivosti. Nastartovala se tady ta cesta, že se zapracují mladší hráči. To se bohužel teď herně nedaří, hlavně když se hraje o záchranu. V 95% klubů, které hrály o záchranu, to ti mladší zkrátka neunesli. Když si ale vzpomenu třeba před sedmi lety, to nebylo prakticky nic, a pak se najednou něco otočilo, a bylo úspěšných třeba čtyři, pět let – hrálo se nahoře, hrál se atraktivní fotbal, poslední rok a půl to sice spadlo trochu dolů, ale lidi musí pochopit, že hráči se prodali, aby klub mohl v té první lize nějak fungovat. Takový je dneska fotbal. Nejsme Manchester City, aby nám šejk dal 7 miliard na výplaty. Nejdůležitější je zůstat pozitivní, protože ti mladší kluci to vnímají a moc jim to pomáhá.
U nás je publikum hodně složité. Vždycky se čeká spíš na naší chybu, než na pěknou akci, vždycky to tak bylo. Já už jsem si toho tady vyslechl tolik, že mě už nic nepřekvapí. Já jenom čekám, až jednou přeskočím tu první řadu a někoho tam vytáhnu (smích). Tak to tady ale prostě je. I když jsme hráli krásný fotbal, hráli jsme nahoře, vyhrály se dva poháry, pořád se tady nadávalo. Na druhou stranu kluci v kotli, kteří chodí pořád, jsou i přes ty výsledky vynikající a suproví, a těm patří můj vzkaz: Vydržte a bude zase líp!
Dočetli jste výživný rozhovor až do konce? Máme pro vás malou odměnu, a to wallpaper (pozadí plochy) s Michalem, ze sekce ke stažení. (stahujte zde).
A zde malá ochutnávka: 
