V pořadí již třetí jarní důležitý a zlomový záchranářský duel mají naši borci za sebou. Stejně jako v Brně a Jihlavě je následovali olomoučtí fandové, aby jim pomohli k zisku životně důležitých bodů pro záchranu ligy. Lze říci, že všechny tři zápasy byly totální zklamání a dost možná konec iluzí.
V pořadí třetí jarní výjezd nás zavál do nedalekého Zlína, kam nás jezdilo vždycky dostatek a atmosféra byla vždycky slušná. Z tohoto pohledu nás tentokrát vyjel zoufalý počet. Jde vidět, že i v řadách aktivních fanoušků už přestali někteří věřit, nebo už jim zkrátka došla trpělivost s tím, co se děje okolo Sigmy.
Kdo ovšem čekal, že nás přijedou stovky, to byli páni policisté. Manévry, nažhavení těžkooděnci, antikonfliktní tým, koně a psi. U těch psů bych se pozastavil, protože tolik zvířectva jsem na fotbale možná ještě neviděl. 
Srstkovi se ten den snad rozutekla jeho psí smečka z pořadu Chcete mě. Jinak nás čerti chytře naložili do přistaveného trolejbusu, kterým nás odvezli až ke stadionu. Cesta probíhala stále bez sebemenšího problému, ale za odměnu si nás hoši všechny preventivně prolustrovali, natočili a opsali.
Jelikož byl ještě čas, tak se přesouváme do jedné z hospod u stadionu. Něco se popije, zahuláká a může se jít na zápas. Když už se chystáme k odchodu, tak se do knajpy přichomýtne jeden místní feťák nečistého vzezření a začne hulákat „Baník, my jsme Baník“. Nevíme, zda-li v tom jeho rauši předpokládal, že se k němu přidáme. Každopádně borec si zatancoval čardáš a dostal pár ran od cesty. Vše z povzdálí „kontroloval“ tajný fízl, antikonflikt ihned zverboval do akce všechny těžkooděnce, takže bylo najednou veselo. Poté se přesouváme ke stadionu.
Na stadionu nás čeká překvapení, sektor se od naší loňské návštěvy dost změnil. Asi největší změnou je síť nad sektorem a dvojitý plot u hřiště. Díky té síti jsme si zde připadali jako ptáci ve voliéře. No a díky tomu, že jsme na stadionu s předstihem, tak se snažíme povzbudit naše borce při předzápasové rozcvičce. Hráči děkují potleskem, my stále věříme, že dnes můžeme vyhrát.
Začíná zápas, domácí se slézají jako švábi na pivo (stejný problém máme také), takže úvod, řekl bych, patří nám. Celkově první poločas se spíkrem na plotě byl z naší strany slušný. Fandilo se, co to šlo. Odpálena byla jedna dýmovnice. Jedinou kaňkou byly petardy v našem sektoru. Proti tomu druhu „zábavy“ bych se rád ohradil, efekt žádný, prostě zábava pro slaboduché jedince.
Na druhý poločas se uklízí spíkr bokem. Nejspíš opět nechce zdolávat artistickými kousky místní dvojitý plot. Na kvalitě fandění to má, podle mě, znatelný vliv. Mnohem více jej ale ovlivňuje dění na hřišti. Tam je to bída a náš support jde s kvalitou dolů. Jediné vzrušení budí hořící zlínská šála v našem sektoru.
Energii nám vlévá do žil vyloučení domácího hráče. Jak se ukazuje v následujících minutách a po celý zbytek zápasu, výhoda to pro náš mančaft není žádná. Ba naopak, do naší odkryté obrany několikrát hrozí z brejků zlínští. Na našich borcích jde vidět, jak se bojí, nikdo nedokáže vzít na sebe zodpovědnost v zakončení. Dokonce ani velká zimní posila z Plzně – Mahmutovič. Ten zazdil v prvním poločase jasný gól a celkově, krom rozčilování, nepředvedl nic. Pohled na hru je to zoufalý. Spíš jsme měli na mále, aby nás domácí nepotrestali. Jistotou byl naštěstí opět gólman Miloš Buchta. Čím více čas plynul, tím nám bylo jasnější, že zápas směřuje k další ztrátě bodů. A taky tak skončil.
Po závěrečném hvizdu jdou samozřejmě emoce ven. Určitě tomu nepomáhají věčné kecy hráčů, trenéra a bůhví koho ještě, že „musíme začít makat“, „musíme se probudit“ nebo „hráči neodvedli to, na co mají kvalitu“. Po zápase ve Zlíně už těmhle žvástům věří asi opravdu jen autoři těchto výroků. Kdo viděl to, co jsme tam odehráli, tak snad nemůže věřit ani v záchranu. Fanoušci viděli již třetí venkovní zápas, kde jsme měli vyhrát a zase jsme byli akorát svědky obrovského zmaru. S tímhle si vážně ligu nezasloužíme hrát a měli by si to už někteří přiznat. Je to nehorázná ostuda!!! Je vymalováno.
Místo děkovačky tak dává sektor hostujících najevo, že by měli hráči vysléct dresy. Hráči vidí, že jim dnes nikdo děkovat opravdu nebude, a tak raději uhánějí do šatny. Jediný, kdo si zaslouží velký respekt je opět Miloš Buchta! Ten jediný vypadá, že se stydí a že mu na Sigmě záleží. Dává to i emotivně najevo, a tak si nakonec jediný on vysloužil potlesk a drobnou „děkovačku“.
Co víc říct? Dnes jedna velká zoufalost, dík patří všem, kteří vyjeli podpořit naše barvy. Bohužel by se měli chytit za nos ti, co zůstali doma. My ostatní jezdíme za klubem našeho srdce, ikdyž jsme ve stadiu klinické smrti a ikdyž nám to žádnou radost nepřináší.
