Tentokrát jsme pro vás připravili hráče který už vlastně hráčem Sigmy není. A jak jistě tušíte jde o Romana Hubníka. Rozhovor nám poskytoval v momentě, když už věděl že odchází. A o to víc si vážíme toho, že si na nás čas udělal. Už vlastně neměl důvod. A tak si poslechněte jaká byla cesta kluků z Halenkova do fotbalové ligy, který bratr pomohl ke kariéře, ale třeba také to jaká je kabina v Plzni.
Jak se dva bratři z Halenkova dostali k fotbalu?
Tak ono na vesnici nic jiného než fotbal není, takže jsme přišli ze školy, hodili tašky do kouta a šli kopat. A přes Halenkov jsem se dostal do Vsetína, kde jsem byl rok a půl. Pak jsem se vrátil zpátky na Halenkov, odtamtud jsem ve 13ti odešel do Zlína, kde jsem byl rok a půl a ze Zlína jsem šel na střední školu na Čajkárnu do Olomouce a tady začala moje fotbalová kariéra.
Čajkárnu sis vybral kvůli fotbalu?
Přesně tak. Já jsem pořád přemýšlel na jakou střední školu jít. Pak skrz fotbal jsem se dostal sem na gympl a byla tam sportovní třída a díky této škole jsem se vlastně dostal do Olomouce.
Maturitu tedy máš z gymnázia?
Ano, maturitu mám z gymnázia.
Pokračoval jsi někam dál, nebo nebyl kvůli fotbalu čas?
Nepokračoval, protože fotbal zabíral veškerá dopoledne a postupem času jsem se dostal do áčka a za nějakých pár let do Ruska, takže to bylo takový hodně složitý.
A dneska bys to třeba zvládl?
Nejsem ten typ. Mě spíš lákají jazyky. Byl jsem v Rusku, takže umím dobře rusky, německy se zvládnu taky domluvit. Pro mě je takový cíl do budoucna ne škola, ale mluvit třeba třemi jazyky. Angličtina mě hodně láká a myslím, že do budoucna je to hodně důležité.
Takže bude z Romana Hubníka překladatel?
Určitě ne, ale myslím si, že ty jazyky se neztratí. Ať už třeba přijedu na dovolenou nebo kdekoliv jsem, tak zatím používám spíš tu ruštinu a když k tomu budu umět dobře anglicky, tak budu spokojený.
Dá se nějak fotbalově porovnávat Halenkov, Zlín a Olomouc? Po stránce spíš výchovy, když se podíváte zpětně.
Já si myslím, že to byly takové ty postupné kroky. V Halenkově se hrál okresní přebor, maximálně 1.B, 1. A třída s mládeží. Ve Vsetíně to bylo zase o něčem jiném, potom znovu krůček ve Zlíně, kde to bylo o něčem jiném a pak jsem přišel vlastně do mládeže Olomouce. Ta měla v tu dobu v podstatě nejlepší mládež spolu s Ostravou a prakticky jsme vyhráli, jestli se nepletu mistři republiky v 16, 19, Tehdy ještě v 18. Ty kroky byly postupné a myslím si, že je to tak dobře.
Tvůj brácha je taky ve fotbale. Vy jste takhle postupovali vším, nebo tak byl ten vývoj trochu jinak?
Tam byl ten vývoj jiný. On šel na střední školu do Vyškova na vojenskou. Tam udělal dva ročníky a hrál za Drnovice. Potom jsem ho vzal jednou tady přípravu, protože sháněli útočníka a trenérům se zalíbil. Brácha to všechno přehodnotil, protože chtěl hrát tady v Olomouci, takže tím pádem jsme ho sem přetáhli a začal tady hrát v sedmnáctce dorosteneckou ligu a pak už to šlo docela rychle.
Takže Míšu Hubníka udělal vlastně Roman Hubník, jeho manažer zároveň?
Ono to bylo vlastně štěstí, já jsem se o bráchovi zmínil a brácha ten zájem měl. Možná bylo to štěstí to, že jsem se zmínil.
Vy jste hrávali společně v týmu? On je starší ne?
Je o rok starší.
Hrávali jste spolu nebo ne?
Chviličku jo, ale já jsem začal docela brzo a brácha byl v béčku. Potom si spíš pamatuju, když jsme měli hrát proti sobě. Já jsem byl na Spartě a brácha tady v Olomouci. Tenkrát Sparta hrála v Olomouci, takže my jsme hráli proti sobě a byl to takový zvláštní pocit. Já jsem ho nechtěl kopnout, on mě nechtěl kopnout, ale prostě do těch soubojů jsme šli. Takže bylo to takové zvláštní.
Takže jste se nakonec pokopali „po hubnikovsku“ ? 
Já myslím, že k ničemu takovému asi nedošlo, že bychom se nějak pokopali.
Ta kariéra byla teda hodně rychlá, jak ses vlastně dostal do Moskvy?
To bylo 2007, v zimě. Bylo to hodně těžký, protože pan Kubíček za mě chtěl hrozný peníze a jediní, kdo tu cenu byli ochotní dát, byli Rusáci a vlastně Moskva. Tam to bylo hodně těžký. Byla tam sezóna jaro, léto, podzim. Já jsem šel do začátku sezóny, ale už po přípravě. Takže já jsem vlastně odjel do Ruska a bylo asi 14 dní do ligy. Nová země, obrovská země, nový jazyk. Bylo to hodně složitý ze začátku. Chvíli jsem se z toho dostával. Pak v létě mě uvolnili na mistrovství světa 21 do Holandska. Pak jsem se vrátil a byl jsem zraněný na dva měsíce, měl jsem natržený sval. Pak už jsem se do toho nedostal do konce podzimu. Pak přišel nový trenér, bylo tam asi 10,11 nových hráčů a je to těžký když si člověk nesedne s trenérem. Po roce co jsem seděl a hrál za béčko, jsem šel na hostování do Sparty, kde mě vlastně ten fotbal nakopl znovu do sedla. Dostal jsem se do nároďáku. Byl jsem tam zima,zima. A shodou šťastných a nešťastných náhod, kdy Herta Berlín hledala stopera, jsem tam odešel.
Díval jsem se na internet a hledal nějaké zdroje a úplně jsem nepochopil, ze který moskevský klub jsi vlastně hrál.
Vznikl vlastně nový klub. FK Moskva a dřív to bylo Torpédo Moskva. Někdy v roce 2010 se rozhodl majitel, že už do toho nebude dávat peníze a klub zanikl a znovu to bylo to Torpédo.
A navazují teda ty mužstva na sebe?
Ne, je to něco úplně jiného.
Rusko teda asi nebylo úplně podle tvých představ, na druhou stranu kdyby ses na to mohl zpětně podívat, šel bys do Ruska znovu? Nebo víš v té době i o nabídkách z jiných zemí v té době?
V té době ne, protože jak říkám, ta částka byla obrovská. Viděl jsem i nabídky z jiných zemí, ale ne za ty peníze. Takže pro mě to bylo možná částečně vysvobození. Dostal jsem se z Olomouce klubu, který tehdy bojoval o Evropskou ligu. Hráli jsme tam Evropskou ligu. Byli tam kluci z Barcelony, Max Lopez. Trénoval tam Oleg Blochin. Ten klub měl potenciál růst dál, ale fanouškovská základna byla strašně malá, protože to byl nový klub a tam je to o tom majiteli, který se prostě najednou rozhodl, že už ty peníze dávat nebude a to byl prakticky zánik toho klubu.
Dá se to nazvat jako takové nešťastné období Romana Hubníka?
Asi ne, nechci říct nešťastné období, protože já jsem si i z toho něco vzal. I nepovedené angažmá má to svoje a mě to nakoplo do toho života, protože vypadl jsem prakticky z České republiky, z Olomouce do velkoměsta a ten život je tam úplně o něčem jiném ne jen po té fotbalové stránce ale i po té lidské. Myslím, že mě to hodně obohatilo, nelituju toho a šel bych do toho znova.
Dobře. Ty jsi potom byl vlastně ve Spartě, potom jsi odešel do Herty Berlín. Tam jsi odehrál spoustu zápasů. Jak vlastně hodnotíš zpětně to berlínské působení?
Tak to bylo asi nejlepší působení. Já jsem tam přišel vlastně ze Sparty na roční hostování, králi jsme ligu, kterou jsme nezachránili, ale ten zájem byl obrovský. Já jsem tam podepsal čtyřletou smlouvu. Za rok jsme se vrátili zpátky do ligy, odehrál jsem z 34 zápasů 32. Vrátili jsme se do té ligy a to město tím žije, stadion nádherný. Pro mě to byly hezké roky. Měli jsme trenéra, se kterým jsme se vrátili do ligy, půl roku tam působil s námi, pak musel odejít z osobních důvodů v zimě a to byl asi největší problém. Přišel nový trenér. Prvních pět kol jsme prohráli a už jsme byli zase v těch záchranářských vodách a tu ligu jsme znovu nezachránili. Takže Herta spadla, postoupila a znovu spadla. Pak přišel nový trenér, Holanďan. Ze začátku jsem si myslel, že to pro mě bude taky dobrý, že jsem měl zase štěstí na ty trenéry ale po třech, čtyřech nepovedených zápasech, kdy nám to nevyšlo výsledkově, tak pak obměnil sestavu. Mě vyndal ze sestavy a pak se začalo dařit a moc jsem toho neodehrál. Jaro ze začátku jsem začal hrát, ale pak to znovu obměnil a cítil jsem, že ta důvěra tam není a v létě mi bylo řečeno, že bych si měl najít nějaký nový angažmá, kde bych hrával, ale měl jsem ještě roční smlouvu. Ze začátku jsem tam chtěl ještě zůstat, ale pak přišla nabídka z Plzně. Plzeň hrála skupinu Ligy mistrů. To bylo co mě hodně táhlo. Odehrál jsem nějaké západy v Evropské lize, ale ta Liga mistrů byla takový ten hlavní tahoun, proč jsem se rozhodl jít do Plzně. Takže to bylo takové smutné loučení s Berlínem, ale mám tam spoustu kamarádů a bylo to asi to nejpovedenější angažmá.
Jaké to bylo přejít z takových dvou velkoměst do Plzně?
Bylo tam spíš to, že všichni očekávali, že se vracím. Tak to bylo se všema hráčema, co se vraceli třeba ze zahraničí do ligy. Měli to hrozně těžké a velký nároky na ně byli. Ze začátku jsem hrál spíš víc v té Lize mistrů než v lize, ale byl jsem rád, že jsem si tu Ligu mistrů zahrál. Pro mě bylo velké překvapení, že když jsem do Plzně přišel tak tam chodilo 10, 11 tisíc lidí na každý zápas. To město se hodně fotbalově zvedlo a je to doposud.
Teď se Plzni dlouhodobě daří, ať už v lize nebo v pohárech. Asi hodně mrzí to vypadnutí s Rapidem.
Já si myslím že, ještě než jsem odešel do Sigmy, tak jsme hráli o ligu mistrů, což si myslím, že byl ten cíl, se dostat do základní skupiny ligy mistrů a myslím, že jsme na to měli, ale bohužel jsme nezvládli domácí zápas s Tel Avivem a pak se to všechno zbortilo, ale dostali jsme se do skupiny Evropské ligy a tam už ten Rapid Vídeň a tak nejsou týmy, které automaticky porazíme. To už je rok od roku těžší se konfrontovat s těmito tými protože veřejnost je taková, že nějací Bělorusi, nějací Rakušáci, ale v těch týmech jsou výborní trenéři, výborní hráči a myslím si, že to ten Rapid potvrdil když vyhrál doma s Plzní tak i v Plzni takže to už bylo rozhodnuto. Na jaře v Plzni nebude Evropská liga ale bude se se soustředit zpátky na ligu.
Říkáš teda, že ty týmy jsou hodně vyrovnané, že ta kvalita tam je. V čem je tedy ten zásadní rozdíl mezi tím úspěchem a neúspěchem tady v tom evropském fotbalu z tvého úhlu pohledu?
Ono je to všechno se vším, já si myslím, že tam rozhodují strašné maličkosti, protože ty týmy jsou vyrovnané a někdy je to o tom štěstí. Jak se ten tým a každý jednotlivý hráč dokáže připravit na to utkání, takže tam rozhodují fakt maličkosti. Takové ty taktické přípravy a kvalita hráčů jsou na podobné úrovni a pak už je to jen o gólech.
Takže jsou ti útočníci tím rozdílem? Střelci?
Vždycky je dobré když má tým útočníka, který dává góly a rozhoduje průběh zápasu. Ale někdy je to tak, že se to rozhodí na celý mančaft. Ale někdy se nedaří a pokud je tam ten útočník, který dá gól, tak pro ten tým je to ohromné plus a pak ty body skáčou a vítězství je snazší, než když je to vybojované.
V souvislosti s tím mě napadá, že ty máš těch gólů docela dost, na to že jsi na postu obránce. Dal jsi i dva góly za reprezentaci. Je to trochu i vlivem bráchy, který je útočník?
Tak ono pro mě je to asi tak, že když jdu na standartky, tak ta šance, že dám gól je velká a někdy je to o štěstí, protože tam se to kolikrát ke mě odrazí a jsem na správném místě a odhad odrazu a to štěstí.
Ty jsi nastoupil v 15, 19, 20 a 21. Jaký pocit to pro tebe byl nastoupit se lvíčkem na prsou?
Je to nádherný pocit. To je takový ten vrchol kariéry dostat se do národku, každý malý kluk, každý fotbalista o tom sní. Ze začátku je to si zahrát první start v lize, pak třeba ty poháry a pak ten start za nároďák je takový vrchol. Proto by ti kluci na sobě měli dřít a makat, aby tohle jednou dokázali.
Chtěl bys hrát momentálně v reprezentaci?
Pokud bych tu pozvánku dostal, tak bych byl jednoznačně pro. Myslím si, že kdybych se teď ještě dostal do nároďáku a na mistrovství Evropy tak to by byla taková ta třešnička na dortu, protože myslím si, že by to bylo asi to poslední Euro, protože ten věk člověk nezastaví a pak je tam zase dvouletý cyklus na mistrovství světa. V tom fotbale je asi nějaký věk, který je zlomový a pak záleží hlavně na zdraví a na tom, jestli je zájem o ty hráče.
Tak my budeme držet palce, ať to zdraví hlavně vydrží. Oba bratří Hubníkové se dostali do reprezentace. Čím to bylo, že oběma klukům z Halenkova se tam podařilo dostat?
Já myslím, že brácha to měl, když se dostal z Olomouce. Dal myslím 12 gólů za podzim, měl střeleckou formu a myslím, že jsme hráli v Chorvatsku a nastoupil na poslední minuty. To myslím, že bylo moc hezké, když jsem si s bráchou zahrál v jednom týmu nejen v Olomouci, ale vlastně i v nároďáku, to se nestane jen tak někomu.
Těžko říct, jestli se to stalo vůbec ještě někdy v historii českého fotbalu. Ale vraťme se k tomu, co bylo to, co vás do té reprezentace přivedlo. Byla to píle, štěstí?
Musí tam být talent, píle a štěstí. To jsou takové ty tří základní věci, které jsou strašně důležité. Znám spoustu fotbalistů, kteří měli obrovský talent a momentálně už nehrají, ale prostě musí se sladit všechny ty tři věci dohromady a pak vznikne to, co ten hráč chtěl a za čím si šel.
Když jsem zmínil, že oba dva jste hráli v reprezentaci. Roman Hubník obránce má víc gólů než Michal Hubník útočník. Štengrujete se tím, když se potkáte?
To určitě ne. Já tam mám nějakých 25 zápasů a brácha jeden, dva, nejsem si jistý. Je těžké dát za pár minut třeba v tom Chorvatsku gól. Já jsem měl tu šanci větší.
A dozvíte se tam kdo byl Romanovým vzorem, jaké týmy má rád nebo co si myslí o olomoucké kabině.
