Pomalu se dostáváme k polovině vyzpovídaných hráčů našeho kádru. V dnešním středečním rozhovoru bude odpovídat olomoucký odchovanec Honza Schulmeister, který se v posledních zápasech vrátil do sestavy, i té základní. ¨
Jak vzpomínáte na své dětství, co si z něj pamatujete?
Moje dětství se odehrávalo celé kolem fotbalu, už odmalička jsem byl vedený k tomu, abych kopal do balonu. Potom to stejné i na sportovní škole, pořád jsem se motal kolem toho kulatého nesmyslu. Z dětství si tedy vzpomínám asi jenom na zelenou trávu a radost.
Odkud pocházíte?
Pocházím z Olomouce, ale rodiče se rozvedli a s mamkou jsme se přestěhovali k Prostějovu. V dorosteneckém věku jsem potom šel s bráchou už sem do Olomouce. Zakotvil jsem tady, našel jsem si manželku, mám dítě, takže tady chci zůstat.
Jak jste se dostal do Sigmy, a jaké byly vaše fotbalové začátky?
Už odmala jsem byl tady v Sigmě, prošel jsem zdejší mládeží až do ligy. Mám hodně pozitivní vzpomínky na všechny trenéry i v mládeži, ti trenéři tady stále působí, dělají tu práci moc dobře, a má to výsledky. Vzpomínky mám jenom ty dobré.
A co váš bratr Vojtěch?
My jsme se potkali jednou v dorostu, ale on hrál za starší, protože je o dva roky ode mě. Moc jsme se spolu bohužel na hřišti nepotkali.
Jak jste se dostal do A-týmu?
V té době tady byla druhá liga, kterou hrálo Béčko, bylo to tedy složitější se dostat k mužskému fotbalu, už jenom tím zařazením do druhé ligy do Béčka. Tehdy se tam mohli dostat třeba jenom dva tři hráči, jak říkám – bylo to složitější než dnes. Potom se mi to ale podařilo, nějakou dobu jsem strávil v juniorce, hrával jsem druhou ligu, ale také ještě za dorost. Když už jsem se zabydlel v Béčku, začal jsem naskakovat i do Áčka, kde si mě nakonec nechal pan Uličný.
Pravidelně jste nastupoval i za mládežnické reprezentace, byl jste považován za velký talent. Jak jste si užíval reprezentační srazy?
Ty srazy zase nebyly tak časté, třeba jednou dvakrát za měsíc, ale člověk se na to těšil. Zahrál si tam zápasy s těžšími soupeři ze zahraničí, mohl si porovnat své schopnosti a dovednosti. Na srazy jsem se moc těšil, dokonce jsem jednou nastoupil za jedenadvacítku, ale tím pro mě reprezentační kariéra skončila.
Pamatujete si na první ligový zápas?
Nepamatuju si to úplně přesně, ale myslím, že jsem hned v tom prvním utkání dal gól doma s Drnovicemi. Poté jste se již usadil v prvoligovém kádru.
Na co nejraději vzpomínáte ze svého působení v Olomouci?
To je hodně těžká otázka, protože těch věcí bylo opravdu hodně. Tady je pro člověkazážitek , že vidím Radima každý den (okolo prošel Radim Kučera, pozn. red.), to je k nezaplacení. (smích). Zážitek je pro mě pokaždé, když můžu hrát od začátku, nebyl jsem tady, když se hrály ty evropské poháry, proto teď nedokážu vybrat jeden největší zážitek.
Co třeba finále poháru?
To máte pravdu, to finále bylo asi nejvíc, co mě kdy potkalo. To byl ten největší zážitek se Sigmou, ale já bych byl moc rád, kdyby se ještě alespoň jednou, ne-li víckrát, opakoval.
Bral jste finále jako hodně speciální zápas? Ze začátku jste hned spálil velkou šanci, bylo asi vidět, že tlak jste cítil.
Ono to bylo dáno tím, co se kolem toho dělo. Je to finále poháru, hráč to všechno vnímá a ví, o co všechno tam jde. My jsme byli v období, kdy se nám herně velmi dařilo, takže si to všichni chtěli užít, protože věděli, že tohle je jediná šance, že ta další už nemusí přijít. Dali jsme do toho maximum, hráli jsme velmi dobře a zaslouženě jsme vyhráli.
Jak se stavíte v současnosti kontroverzním tématům Ultras, pyrotechniky apod.?
Jak se říká, že pyrotechnika není zločin, tak já s tím naprosto souhlasím. Patří to jednoznačně k fotbalu a není to nic, co by se muselo řešit tak, jak se to v současnosti řeší. A co se týče kotle, musím jim moc poděkovat, protože oni vždycky stojí na naší straně a podporují nás, na rozdíl od ostatních, ale to je zdejší klasická povaha. Fanoušci, kteří věří, kteří nás podporují v dobrém i zlém, kteří za námi stojí, jsou skvělí a jsme za to moc a moc rádi.
Sledujete i fanouškovskou scénu obecně?
V zápase je to těžké sledovat, co kotel vymyslí, občas si člověk všimne, občas ne. Kdybych měl srovnat zahraniční fanoušky, tak s Německem se to tady vůbec nedá srovnávat, tam je to úplně někde jinde. Svou roli ale hraje i mentalita ostatních lidí, kdy jde každý na zápas v dresu, lidi tím žijí, a tím se i výkony jejich týmu posouvají mnohem dál. To tady v Česku není, a není to ani v dohledu. U nás stačí mít pár těch fanoušků, jako máme třeba v tom sektoru, stačilo by jich jenom trochu víc, ostatní by se chytli a mohlo by to být lepší.
Považujete za adekvátní kroky policie, svazu a státních orgánů proti veškerým fanouškům?
Co se týče těch fanoušků a policajtů, je to podle mě hodně přehnané. Už jenom když si vezmu, že se nařizuje, jak se má na fotbale fandit, teď ta pyrotechnika… Je to trochu přitažené za vlasy a já s tím zásadně nesouhlasím. Dobře, ať si fanoušci fandí, jak uznají za vhodné, samozřejmě kromě toho, aby se prali. Když ale normálně fandí, neperou se a mají tam nějakou dýmovnici, která nemůže nikoho ohrozit, tak bych v tom neviděl žádný problém. A hlavně teď, jak se na tom pasou i média, je to hodně zbytečné.
Když se od tohoto všeho potřebujete odreagovat, co pro to děláte?
Pro mě největší relax je teď rodina. Člověk ať má jakékoli problémy, ať cokoli řeší, tak člověk přijde domů, snaží se nemyslet na tu situaci, která tady je. Rodina mu v tom obrovsky pomůže, ne že by se s ním o tom nechtěla bavit, ale člověk přijde na úplně jiné myšlenky. Teď je pro mě největším koníčkem naučit malou šlapat na kole, vezme mi to pět let života, ale jsem za to moc rád.
Jste pivař, vinař, nebo raději něco tvrdšího?
Já mám rád pivo, rád si ho dám třeba po zápase, nebo v létě někde na výletě, a to tvrdé si dávám, až když je těch piv moc. (smích)
Kdybyste nemohl hrát v zápase, zašel byste se někdy podívat do kotle Sigmy?
No určitě, já v tom nevidím absolutně žádný problém, to je normální, že jo. Kdyby byla nějaká situace, teď neříkám přímo zranění, ale cokoli, tak bych se tam za nimi šel moc rád podívat.
Co byste vzkázal momentálně rozmrzelému olomouckému fanouškovi?
Aby byli jak ten kotel. Aby byli trpěliví, měli s námi trpělivost. A taky, aby nás hned neodsuzovali. Ten hráč to vnímá, když se třeba nepodaří přihrávka, není to příjemné. Jsme jenom lidi, oni jsou taky jenom lidi. Jak se říká, tohle je klasická česká povaha, tak by bylo fajn, kdyby každý začal u sebe a snažil se to odbourat, aby se to nemuselo říkat. Zkrátka aby se k nám chovali jako k lidem, všichni děláme chyby, stejně jako oni a nikdo není dokonalý. (mva)
