Osmadvacetiletý gólman a odchovanec Martin Blaha poskytl pro web sigmaolomouc.cz rozhovor, ve kterém popisuje své fotbalové začátky, problematiku fanoušků, kterým také na závěr zanechal vzkaz.
Z jakého města pocházíš, a jak vzpomínáš na své dětství?
Jsem z Olomouce. Vyrůstal jsem tady kousek od stadionu na Lazcích, kde jsem měl pěkné dětství – chodili jsme si za barák kopat. Bylo to období, kdy ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem prostě šel ven a někoho potkal, šli jsme čutat do balónu, pár oken jsme vybili, pak jsme utíkali pryč, že my jsme to nebyli, takže klasické dětství (smích).
V kolika letech ses dostal do Sigmy?
Dostal jsem se sem v šesti letech, bylo to v době, kdy jsem nastoupil na ZŠ Demlovu na Lazcích. Tenkrát chodili mládežničtí trenéři a dělali nábory a vybírali si kluky, kteří uměli trochu běhat, a tak jsem se sem dostal i já. Tuším, že to byl pan Jarolím, ten už tady sice nepůsobí, ale tehdy mě ze školy s pár klukama vybral, a už jsem u toho zůstal.
Věděl jsi hned odmalička, že chceš chytat, nebo jsi hrál v poli?
Ne, až zhruba do sedmé třídy jsem hrál v poli, byl jsem útočník, nebo i předstoper, ale v zimě v hale jsem se už stavěl do branky, děsně mě to tam bavilo. Potom už to ale nešlo skloubit, a tak mě trenér postavil do branky, a od té doby chytám…
Kde si myslíš, že se tvá kariéra lámala, kdy sis uvědomil, že se můžeš stát ligovým gólmanem?
Když jsem byl v dorostu, tak jsem odchytal asi dva zápasy na začátku sezóny, a pak jsem z ničeho nic odešel do Hranic chytat třetí ligu. Tam tehdy tuším Buchta odešel do slovenského Prešova, oni neměli gólmana a narychlo někoho potřebovali. Vzal si mě tam pan Machala, tady to tuším vyřizoval pan Psotka, který trénoval Béčko. To bylo pro mě velice důležité, protože jsem se hodně posunul, hrál jsem mužský fotbal v dorosteneckém věku. Pravidelně jsem tam rok chytal, a pak jsem se posunul do A-mužstva. Toto bylo opravdu asi zlomové.
Hrál jsi ještě za jiné kluby než Sigmu a Hranice?
Samozřejmě hrál, myslím si, že by tím měl projít každý, ne být jenom tady. Člověk je v jiné kabině, v jiném městě, získá zkušenosti a vyzraje. Já jsem si tím prošel v Karviné, Opavě a ve Fulneku, každý klub měl něco jiného a vzpomínám na to hrozně rád, i když jsem samozřejmě nejraději tady.
Vzpomeneš si na svůj první ligový zápas?
Vzpomenu. Bylo to tehdy jenom asi na dvě minuty, za trenéra Uličného, když pan Lovásik dostal v Boleslavi červenou kartu a já jsem tam naběhl v devadesáté minutě. To už je nějakých osm let minimálně, byly to moje úplně první krůčky na prvoligovém trávníku. Potom samozřejmě hned další týden jsem tady chytal celý zápas od začátku, teď netuším, jestli to byla Plzeň nebo Most.
Na co ve své kariéře nejraději vzpomínáš?
Když jsme u toho prvního startu, tak na ten první ostrý rád vzpomínám, byl to tehdy Intertoto Cup a hráli jsme doma s Hamburkem. Doma byl plný stadion, sice jsme prohráli 0:1, ale mě bylo tehdy 18 nebo 19 a byl to pro mě opravdu velký zápas. A potom rád ještě vzpomínám, jak jsme loni vyhráli na Spartě 2:1, když jsem se pak díval na ty statistiky, tak jsme tam vyhráli asi po deseti letech… To jsou okamžiky, kdy si vzpomínám, jak rozhodčí hvízdl, a my jsme se s klukama běželi radovat. Na té Spartě obzvlášť se dá občas remizovat, ale málokdy se tam vyhrává. Takové vzpomínky ti v hlavě zůstanou.
Máš za cíl si někdy zachytat v zahraničí?
Samozřejmě chtěl bych, k tomu ale musím chytat pravidelně tady. A hlavně zvládnout tady ten konec ligy, vůbec nepřemýšlím, jestli půjdu do zahraničí nebo ne, přemýšlím nad tím, abychom se zachránili a zvládli ten konec sezóny. Na jiné myšlenky teď nemám hlavu.
Jaký máš vztah s fanoušky?
Pár lidí z kotle znám. Jsou to Olomoučáci, já taky, takže se potkáváme, naše manželky spolu vyrůstaly (smích). Vím, že jsou spíše z toho tvrdšího jádra, ale známe se hodně dobře. Nevím, jestli mi nadávají, když stojím v brance, ale mám s nimi opravdu dobrý vztah, hodně jich znám třeba od patnácti let, nebo teď od manželky. Zkrátka jsme všichni Olomoučáci.
Jak moc jsou na stadionu potřeba?
Samozřejmě, jsou strašně moc potřeba. Když jsem teď viděl to finále poháru, kde hrála Sparta s Plzní, tak půlhodinu neřekli ani slovo, byli potichu, přestože tam bylo dost lidí. V té 30. minutě jak se to rozeřvalo, tak jsem na to hleděl, kluci na hřišti to museli vnímat ještě víc než já u televize. Myslím, že to viděl každý, jak moc ty fanoušky na hřišti potřebujeme.
Jak se tedy díváš na represe vůči fanouškům ze strany FAČR, či klubů?
Nevím, jestli řeknu dobrou věc, ale bylo to hodně nešikovné řešení. Měli to udělat trochu jinak, protože takhle akorát celej národ ještě víc nas…li a spojili. Aby se spojila třeba Plzeň se Slavií, když spolu hráli a začali jednohlasně řvát, tak jsem to nikdy nezažil. Samozřejmě, když na stadion chodí děti a řve se sprostě, tak to není ono. Ten pokřik Pelta je něco měli vyřešit víc šalamounsky, a ne vyloženě takhle.
A co pyrotechnika?
Toť když mi to nehází pod nohy, tak mě to vůbec nevadí, naopak to mám rád, je to ta atmosféra na stadionu. Nesmí to ale být po celém stadionu, ale opravdu jenom v tom sektoru těch fan. Když je to tam, tak je to super, a myslím, že i pro lidi na hlavní tribuně je to zážitek, od toho se to taky dělá. Dělá se to pro lidi, pro hráče, v sektoru je to super.
Jak se v těchto týdnech odreagováváš od chmurných myšlenek?
Moc to nejde, ta dečka tady opravdu je. Jediný co je, tak manželka je naštvaná, že já jsem naštvanej, kolikrát to nedokáže moc pochopit, tak to musí zkousnout. Občas jdu ven, nebo se mě ona snaží rozesmát, což jí moc nejde… Jinak ale chodím se psy, máme malé dítě. S ním je už sranda doma, už se plazí, takže díky tomu na to občas zapomenu.
Vzkaž na závěr něco fanouškům.
Fanouškům bych rád vzkázal, aby s námi teď měli opravdu trpělivost. My hráči na hřišti víme, že nám to nejde, ale prostě to chceme zlomit, a zlomíme to jedině vítězstvím, musíme vyhrát hlava nehlava. Tyhle zápasy jsou často více o hlavě než o kvalitě, tak nám prosím držte palce a věřte nám, že to nakonec dobře dopadne.
(mva)
