Pokud jste nečetli první část rozhovoru s Martinem Sladkým „Kluci se mi smějou, ale Placku mám“, případně druhou část „Prostě hrát s pokorou a bojovat“
Co se týče dotazů na tvé hraní tak už to asi bude stačit, ale v tomhle rozhovoru musí zaznít, že asi největší tvoje fanynka a vlastně i Sigmy je asi momentálně tvá maminka (když paní Navrcová fandí Slovácku 😀 ). Chtěl bys jí touto cestou něco vzkázat?
Tak nejdřív aby táta nebyl dotčenej… Oni oba jsou největší fanoušci, ale máma se na rozdíl od táty naučila sociální sítě, takže ta jede velký věci. Já jsem rád, že táta s mámou sledujou každý utkání…
Jezdí sem?
…no to moc ne, ale byli tady na utkání se Slováckem. Když hrajeme v Praze, tak tam jsou na každým zápase. A každý utkání sledujou aspoň online. A co vzkázat? Ať to vydrží dál. Já jsem samozřejmě rád za jejich podporu a doufám, že mě budou podporovat, i když se mi nebude dařit. Protože ten stav může přijít. Ještě taky nesmím opomenout přítelkyni, aby jí to taky nebylo líto.
Jsou rodiče kritičtí nebo spíše pohladí?
Máma spíš to pohlazení. Máma nekritizuje, protože já se se ženskýma ani moc o fotbale bavit nechci, berou to trošku jinak (v pozadí se čertí fotografka). Navíc švagrová mi vždy řekla „To nevadí že jste prohráli, příště vyhrajete!“ a to ve mě bouchly vždy saze. Protože já to beru tak, že to vadí. Kritickej je spíš táta, se kterým si volám po každým zápase. Přeci jen je to trenér, přivedl mě k tomu, bavíme se ovšem. Ale není to už jako dřív, dokážu mu i kontrovat. Prostě to vidím úplně nějak jinak, než on v televizi. Ale i když jsem po telefonu naštvanej, tak druhej den jsem rád, že jsme se o tom bavili. Třeba když mi vyčítá, že jsem nějakou přihrávku dal laxně. Ale to je prostě táta.
Ostatní sporty, oblíbený tým, záliby
Ty říkáš, že musíš vždy vyhrát, projevuje se to i v jiných sportech?
Hokej mě nikdy moc nebavil ani koukat ani hrát. Hrát zřejmě i proto, že neumím bruslit. Jinak hodně v létě hodně chodím hrát beachvolejbal. Nebo i normální volejbal, školu jsem vždycky ve volejbale reprezentoval. A moc mě baví tenis. Teď se těším až bude trošku počasí, protože budu chodit hrát i ven. A taky squash a takovýhle věci mi prostě nevadí. V neposlední řadě golf, tam si vždycky odpočinu.
Jak často se ti stává v tenise, že prohraješ?
Jo, často.
Takže se v tenise učíš prohrávat?
Ne, že bych neuměl prohrávat, když je někdo lepší. Když vidím, že si to nepokazím sám, tak to přiznám. Ale když vidím, že jsem tu chybu udělal sám, zvlášť v tenise, který je individuální sport, tak to jsem pak vzteklej. Tyhle věci mě dokážou vytočit. Já jsem potřeboval vyhrávat ještě v Plzni na bytě, když jsem bydlel s Páťou Hrošovským a hráli jsme FIFU na počítači proti sobě o umytí nádobí. Šel jsem sám na bránu a dělal kraviny, že dám do prázdný, nedal a on mi z protiútoku dal gól. Musel jsem umývat nádobí, tak jsem vzal skleničku a rozbil s ní dveře. V tomhle jsem takovej nervák.
Co na tohle říká tvá přítelkyně?
S ní teda Fifu nehraju, ale myslím si, že někdy mě prostě musí tolerovat. Protože když přijdu po prohraným zápase, tak se spolu moc nebavíme. Teda jako bavíme, ale ne moc a vůbec o fotbale. Mě dokážou, ale naštvat i děsný maličkosti. Třeba když mám na něco chuť a vono tam zrovna nic není. Já jsem někdy takovej protivnej i po zápase když vyhrajeme, protože když přijdu domů a čím víc jsem unavenej, tím víc nemůžu usnout. Třeba přijdu po zápase v devět domů, když hrajeme v pět a usnu až o půl čtvrté. Jak nemůžu usnout, tak si pustím na internetu náš zápas znova, než abych se převaloval a rušil Zuzku (přítelkyni, pozn. redakce) ze spánku. Tak si jdu lehnout s našima pejskama do obýváku a jdu spát až se mi opravdu zavírají oči.
Fotografka se ptá „Tobě nespí psi v posteli?“
Spávali, ale až jsem začal mít přítelkyni Zuzku, tak jsme od toho upustili. A my si vlastně pořídili toho druhýho až spolu, takže spíš se to učil ten starší, kterýho jsem měl už před tím v Táboře. Tomu už bude pět let. Pro něj to bylo trošičku složitější, ale zvládá to. Teď řešíme jinej problém: děsně chrápe. Zuzce to vadí, ale já je chci mít v ložnici aspoň na gauči. Ale je to problém. Naštěstí si koupila špunty do uší takže v pohodě.
A přítelkyně je z Olomouce?
Nenene. Je od Bechyně, což je asi 20 km od Tábora, ale seznámili jsme se až tady v Olomouci přes její největší kamarádku, která mi tady s něčím pomáhala. Jednou jsme šli na oběd a ona za ní přijela. Seznámili jsme se a už to šlo jedno s druhým. Dala výpověď v práci, přijela sem a v červnu máme svatbu. Ona teda neměla ráda fotbal, ale naučila se chodit a teď mě podporuje na každým zápase. A ví, že mám nějaký rituály, který dodržuju před zápasem. Třeba večeři před utkáním vařím já, protože musím mít těstoviny, který umím udělat jenom já. A zase snídani mi dělá ona. Takový speciální lívance. Sám bych si je neudělal a ona vstane o patnáct minut dřív a jde mi je udělat. Takže je samozřejmě nejlepší žena na světě.
Když tě tak poslouchám, jsi hodně pověrčivý?
Ne, že bych se modlil nebo nosil křížky, ale vždycky když v tom týdnu udělám nějaký věci jinak, tak si to pak vyčtu. Takže se fakt snažím dělat věci, který mám zažitý. Když to potom udělám jinak, abych si pak neřekl, teď budu hrát blbě. Ale tím sám sebe dostávám pod tlak. Prostě takový jsem.
Jak vnímáš fanoušky na stadioně? Třeba i přímo na Sigmě, kterých teď bohužel není úplně moc?
Pro mě to hlavně byla změna ten první půl rok, když jsem přišel z Táborska, protože tam bylo třeba dvě stě lidí a v kotli třeba pět a buben. A je samozřejmě lepší, když je tam víc lidí. Ale zase to někdy svazuje. Když se daří a stadion bouří, tak je to super, ale zase když se nedaří, tak to některý hráče a třeba i mě svazuje. A taky mě mrzí, když po průměrném ligovém týmu přijede Sparta nebo Plzeň a najednou je plnej stadion. Mě jako hráče mrzí, že lidi přijdou na soupeře spíš než na nás. A zase na druhou stranu doufám, že když přijdou ty dva tisíce, tak s námi chtějí uspět a chtějí abychom to společně zvládli a zvítězili. I když co jsem tak slyšel od bráchy, tak hlavní tribuna je plná trenérů. To se já snažím z hlavy vytěsnit a vnímat spíš ty, co nás od začátku do konce podporujou.
S tím taky možná souvisí jestli jsi někdy na velkým stadiónu nebo zápase, kde tě atmosféra zaujala?
Mě překvapilo když jsem byl s Plzní na Barceloně, v Lize mistrů. I když jsem nenastoupil tak jsem tu atmosféru vnímal. A nedokážu říct, jestli tím, že tam chodí 80 tisíc lidí a ten stadion je opravdu obrovskej anebo tím že to tam tak mají nastavený. Ale tam nebylo, že by tam byl jeden nebo dva kotle který by začali celou dobu fandit a řvát, jak to bývá v těch německých ligách, ale třeba tři čtvrtiny stadiónu jely své popěvky, třeba na Messiho měli asi tři. A nebylo to takový burácivý, ale jako by zpívali písničku. Například teď na Slávii to byla bomba. A i když ten klub taky moc v lásce nemám a naučil jsem se to myslím i díky Sigmě, tak když jsme hráli druhou ligu na Baníku a zpívali tu hymnu, tak jsem měl chuť zpívat s nimi.
Asi největší zápas návštěvou za poslední dobu bylo utkání se Spartou na podzim. Jak jsi ho vnímal s té plochy? Nebo třeba i spoluhráči jestli jste se o tom bavili?
Samozřejmě prestižně. Já jsem se snažil si nepřipouštět to, že tam bude deset tisíc lidí nebo kolik bylo. A je fakt, že do novin jsem pak říkal, že je to zápas, za který byly tři body jako za jakýkoliv jiný, ale samozřejmě veřejnost to vnímá jinak a nakonec i my hráči, když přijde deset tisíc. A před utkáním jsem to vnímal i tak, že kdyby se ta Sparta porazila, když už přišel plný dům a žilo by to na stadioně, tak by to bylo super. A to se povedlo. Kdyby to tak bylo na každej zápas, bylo by to ještě lepší. A ta atmosféra, to musím ještě dodat, byla vážně úžasná. To zkrátka bylo super. Bylo vidět, že ti fanoušci nám věří, že to zvládneme a že nás tam chtějí dotlačit. A zvlášť od toho gólu a každou minutou to víc a víc gradovalo.
Fotografka Míša se ptá na klasiku. Jaký je tvůj oblíbený klub v zahraničí?
Já jsem nikdy žádný neměl. Ale musím říct, že je mi sympatický Ajax. Jak mají taky mladou sestavu, jak hrají na odchovancích. A taky se tam rodí slušní hráči. A jak jsem trénoval tu mládež v Táborsku, tak tam jeden trenér byl na stáží a posílal mi videa a je zkrátka super jak tam pracují s mládeží. Jak mají tu svou vizi, kterou naplňují. Jsou mi sympatičtí, ale že bych nějakýmu cizímu týmu skutečně fandil, to ne. Co však musím říct, že pro mě je srdcová záležitost Viktorka Plzeň. Já vím, že to někoho naštve, ale mě tam prostě vychovali do velkýho fotbalu.
A dřív si třeba měl oblíbený tým? Nebo hráče?
Manchester United, protože tam byl David Beckham. Takže můj byl David Beckham a Luis Figo. Protože já jsem dřív, v těch žáčcích, byl krajní záložník. A Beckham a Figo pro mě byli top. Od nich už nemám nikoho. Nebylo to tak, že by skončili a já si našel někoho jinýho. No a u nás to byl Pavel Nedvěd. Pro mě top hráč, kterýho jsem obdivoval a přes tyhle tři hráče pro mě nejede vlak.
A tak se končí dlouhý rozhovor s Martinem Sladkým, který dal nahlédnout do života sportovce, fotbalisty a vlastně i člověka. Za což mu děkujeme. Doufáme, že se vám tento třídílný rozhovor líbil a klidně nám dejte vědět s kým byste si představovali další rozhovor tady v komentářích nebo na našem fb/sigmafotbal anebo ve skupině fanoušků Sigmy na FB. Rádi plníme vaše přání 😉
