Pro tradiční středeční rozhovor jsme si tentokrát vybrali velmi příjemného člověka, velkého odborníka a budoucího trenéra Pavola Mlynára, kterého do našeho klubu s sebou přivedl Roman Pivarník. Rozhovor je rozdělen na dvě části, na otázky ohledně Sigmy Olomouc, či zajímavé stáže v Atléticu Madrid, se můžete těšit hned zítra. Příjemné počtení.
Odkud pocházíte, že jste se přimotal k těmto zajímavým sportům, tak vzdálených od fotbalu?
Z městečka Spišská Nová ves, v podstatě to je pod Vysokými Tatrami, poblíž Popradu. Odtud mám hodně blízko k horám, k běžkám, k přírodě, proto jsem se asi celý život věnoval sportu, protože to prostředí je tam na to jako stvořené.
Jak jste se dostal k práci kondičního trenéra, nota bene na tak vysoké úrovni?
Já jsem sportoval už od mala, celý můj život je spojený se sportem. Už od šesti jsem dělal sjezdové lyžování, a od patnácti let jsem začal dělat diametrálně odlišný sport – běžecké lyžování se psy Husky, od toho jsem posléze přešel přímo na psí spřežení. S tímto sportem jsem prolétal asi celou Evropu, dalo mi to spoustu zážitků, poznal jsem hodně lidí, získal jsem pár kontaktů. Z tohoto jsem získal informace, jak přistupovat ke svému kondičnímu trénování. Jak říkám, nejprve jsem běhal na běžkách, a to mělo na člověka nějaké nároky, aby byl dobře kondičně připravený. Samozřejmě jsem se potkával s trenéry, kteří mi předávali svoje zkušenosti, a nějak jsem to skloubil dohromady.
Co jste dělal po skončení aktivní kariéry a jak jste se dostal do Olomouce?
Když jsem ukončil svou sportovní kariéru, začal jsem kondičně připravovat i jiné sportovce, ať už to byli tenisti, hokejisti, nebo fotbalisti. Skrze toto přišel můj první kontakt s profi fotbalem, když jsem připravoval mladé nadějné fotbalisty, kteří už asi součástí profi týmů byli. Tady jsem navázal kontakt i s trenéry, kteří mi potom nabídli, abych začal připravovat první profi tým – tím byl Tatran Prešov na Slovensku, účastník nejvyšší ligy. Tam jsem se potkal s trenérem Romanem Pivarníkem, který tam působil jako hlavní trenér, a od té doby jsme spolu spolupracovali. Tři roky v Prešově, rok ve Vysočině Jihlava, tehdy hrála druhou ligu a my jsme s ní vlastně postoupili do nejvyšší ligy. Hned potom jsme podepsali dvouletý kontakt tady se Sigmou.
S fotbalem jste přišel do styku až jako profesionál, nebo jste už někde dřív hrával?
Já jsem hrával fotbal, sice nikdy ne na nejvyšší úrovni, hrával jsem druhou dorosteneckou ligu za Spišskou Novou ves. Tím, že se mi potom ve sjezdovém a běžeckém lyžování dařilo více, už se to nedalo časově zvládat. Ale od mala jako kluk jsem hrával soutěžně fotbal, i když ne nejvyšší ligy.
Jakého kariérního úspěchu si nejvíce ceníte?
S Jihlavou to byl velký úspěch, protože předtím jsem žádné postupové oslavy nezažil. Navíc Jihlavě se nějakých šest nebo sedm let nedařilo postoupit, takže tam na to byly značné tlaky. Velký tlak byl i na trenéra, když jsme přišli ze Slovenska, tlak byl ještě větší, protože se člověk snaží odvádět kvalitní práci, a navíc přesvědčit vedení. Jsem ale moc rád, že jsem ten rok absolvoval, protože člověk se naučil s tlakem pracovat, a jsem rád, že to dopadlo, jak to dopadlo – že jsme Vysočině pomohli k postupu do ligy.
Kolik procent zodpovědnosti přebíráte vy, jakožto taky trenér? Jak je to s fotbalovým životem kondičních trenérů?
Vždycky jsou největší taky na hlavního trenéra. Před nimi smekám klobouk, protože každý týden je před nimi nastaveno zrcadlo, jestli je úspěšný, nebo neúspěšný. Většinou to bývá tak, že když končí hlavní trenér, který má svůj realizační tým, tak tým odchází spolu s ním, protože nový trenér si přivede nové lidi. Mě se po dohodě s trenérem Psotkou, který projevil přání, abych zůstal a dodržel dvouletou smlouvu, podařilo v Sigmě Olomouc zůstat i po odchodu Romana Pivarníka. Musím ale říci, že těch pět let s Romanem Pivarníkem mi dalo opravdu hodně, protože je vysoce profesionální a hodně jsem se od něj naučil.
Po odchodu Romana Pivarníka, za trenéra Kotůlka, se mohlo fanouškům zdát, že kondice hráčů není úplně optimální. Jaký na to máte názor?
Těžko hodnotit. Nebudu hodnotit trenéry, to by samozřejmě nebylo kolegiální, ale každý z trenérů má vlastní přístup, co vyžaduje. Máme různé kondiční systémy a je jen na trenérovi, pro který se rozhodne. Já jsem neměl pocit, když jsem působil u pana Kotůlka, že by byl přístup nějaký jiný. Nevím, tedy, proč jste tento pocit získali. Teď za pana Psotky už jako hlavní kondiční trenér nepůsobím, on má vlastního kondičního trenéra, takže dál to nebudu hodnotit. Jenom dodám, že co se týče četnosti tréninků, stupně zátěže, tak ten přístup byl zhruba stejný jak za trenéra Pivarníka, tak Kotůlka. Herní projev mužstva je velmi často spojen i s psychikou, jak si hráči věří, jak si nevěří, takže to by mohl být jeden z důvodů.
Poznáte z pohledu z tribuny, nebo lavičky, jak na tom hráči fyzicky jsou?
Zaprvé bych chtěl říct, že každý z hráčů je profík, tréninkové dávky se jedou na maximum. Když se někdy zdá šedesát minut, že hráči neběhají, že nemohou, potom dají gól, a najednou se to všechno naprosto otočí. Hráči navíc chodí i na testy před sezónou i po sezóně, a většina z nich je velmi dobře připravená. Hráči jsou profesionálové, navíc nedělají nic jiného, jenom trénují, a všechny ukazovatele u našich hráčů jsou velmi dobré. Jak jsem říkal, problém vidím především v hlavách, jak si věří, nevěří.
Bavíme se o fyzické kondici.
Myslíte si, že je velký rozdíl mezi ligami v našem prostoru a zahraničními špičkovými soutěžemi? Myslíte, že by se díky novým postupům a metodám mohli naši hráči přiblížit těm nejlepším, nebo už zde hraje roli genetika?
Zahraniční týmy mají výběry poskládané počtu x-lidí, do kádru se potom dostanou opravdu pouze ti nejlepší. My pracujeme sice taky s okruhem lidí, ten však určitě není zdaleka tak velký jako v zahraničí. Kdybych měl srovnat českou a slovenskou ligu, tak česká je na tom určitě lépe, jak co se týká fyzické kondice, tak i taktiky. Zápasy v Česku mají vyšší úroveň, vyšší nasazení a tempo. A podobně odstupňované bude i srovnání s těmi zahraničními ligami, protože tam je to ještě o pár krůčků výš. Já jsem měl v roce 2010 možnost absolvovat stáž v Atléticu Madrid a můžu říct, že i tréninky byly v obrovském tempu a nasazení.
Takže se přikláníte spíše k vrozeným schopnostem špičkových hráčů.
Já jsem právě v Atléticu měl možnost tréninkové procesy sledovat a neměl jsem pocit, že by byly nějak zásadně odlišné od našich. Navíc, trenéři ze Slovenska i Česka se chodí vzdělávat do zahraničí, a poté aplikují dané modely i v našich podmínkách. Je to tedy otázka toho, s jakými hráči pracujeme, a kam je můžeme dále posunout. Dokladem jsou světlé výjimky hráčů, kteří se etablují venku, nebo i klubů. Narážím na Viktorku Plzeň, která už 4 roky dokáže konkurovat top týmům v Evropě.
Vy jste měl mít co do činění i s přípravou hráčů NHL, je to pravda?
Ano, bylo to v době, kdy jsem působil čistě jako individuální kondiční trenér. Měl jsem na starosti hráče, kteří hráli NHL i KHL. Výhoda přípravy hokejistů nad fotbalisty je v tom, že hokejisti mají další volno po sezóně, kdy mohou delší dobu regenerovat, nebo doléčovat zranění, a mají tedy i delší čas na přípravu na novou sezónu. U fotbalu je letní pauza velmi krátká, mnoho hráčů si ani pořádně nedoléčí zranění ze sezóny.
Konkrétně s kterými hráči jste tedy spolupracoval?
Spolupracoval jsem s Markem Zagrapanem, tehdy byl v Buffalo Sabres, potom přestoupil do KHL do Čerepovce. Dále to byl Vladem Mihálikem, který hrál v Tampě Bay Lightnings, nyní je ve Slovanu Bratislava, který hraje KHL.
Snad se vám dnešní rozhovor líbil. Čekáme na váš názor, kterou osobnost bychom měli vyzpovídat příště. Připomínáme, že starší rozhovory si můžete přečíst v příslušné sekci na těchto stránkách.
