Je zbytečné připomínat ikonu olomouckého fotbalu, záložníka Pavla Hapala. Fanouškům se v posledních dnech připomněl svým aktivním zapojením do veřejné výzvy Spojme síly pro Sigmu. A právě díky této výzvě se nám dostalo možnosti Pavla vyzpovídat a zeptat se na jeho fotbalovou kariéru. Na jeho začátky, působení v zahraničí, ale třeba i účast na Euru 96.
Protože rozhovor je velmi rozsáhlý rozdělili jsme ho pro Vás na dvě části. První věnovanou především profesionální kariéře si můžete přečíst právě nyní.
A na druhou část, věnovanou fanouškům, pohledu Pavla Hapala na ně, ale i výzvě „Spojme síly pro Sigmu“ se můžete těšit už před utkáním Sigmy s Vlašimí v sobotu dopoledne.
Pavle, kde jste začínal s fotbalem?
Na malé vesnici, nějakých dvaatřicet kilometrů od Olomouce, v Břestu. K fotbalu mě přivedl táta, to byly prakticky mé začátky někdy okolo 7-10 let. Potom jsem pokračoval do Kroměříže, z Kroměříže do Hulína. No a z Hulína už potom sem do Sigmy Olomouc v šestnácti letech.
Vy jste byl součástí té nejslavnější éry olomoucké kopané, tažení v evropských pohárech. Jak zpětně vnímáte tohle období? Čím bylo způsobeno?
Myslím, že to byly spojené nádoby. Klub v té době dobře fungoval, měli jsme dobrého trenéra, byli jsme dobrý kolektiv hráčů, kteří si sedli jak po sportovní stránce, tak i po té lidské. Myslím si, že to bylo vyústění té kvality. Ta byla od vedení klubu, přes trenéra až po hráče.
Kdo byl vaším nejoblíbenějším členem kabiny v té době?
V té době nebo i celkově, jsem dlouho kamarádil s Radkem Látalem a byli jsme a jsme dodneška velcí kamarádi, takže určitě s ním. Ale jak jsem řekl, my jsme nebyli rozděleni na nějaké skupinky, jednoho, dvou hráčů. Celý tým tahal za jeden provaz. I když dneska už je to taková slovní hříčka. Dokonce si vzpomínám, že v určitých fázích, kdy trenér Brückner nám dal volno, jsme se sešli prakticky celé mužstvo na Andrově stadiónu a udělali jsme si individuální trénink. Zkrátka nám šlo o společný cíl a fotbalem jsme se bavili.
Dneska už jste sám trenér, zažil jste něco podobného, že by šlo mužstvo samo od sebe trénovat?
Je pravda, že velice zřídka. Ale v Mladé Boleslavi, když jsem vedl mužstvo, tak tam takoví hráči byli. V Žilině to fungovalo velice dobře, ale dnešní doba už je trošičku jiná. Ale mám pocit, že tak výjimečný tým a výjimečnou partu jsem zažil v Olomouci ještě jednou, když jsem se vrátil po zahraničním angažmá a po krátké epizodě ve Spartě. Tehdy byl tým podobný, byla tu vynikající parta.
Dotkli jsme se vašeho zahraničního angažmá. Jak vzpomínáte na roky v Německu a ve Španělsku, a jaký měly přínos i pro Vaši trenérskou kariéru?
Každého hráče nebo i trenéra to musí nějakým způsobem posunout. Vyzkoušel jsem českou ligu, hrál jsem Bundesligu, španělskou ligu a v každé té zemi mě trénovali jiní trenéři. Pokud je člověk vnímavý, tak se na něj spousta pozitivních věcí nalepí. Ale musím říct, že i negativních. Je to zkrátka velká zkušenost do života.
Který z trenérů Vám dal nejvíc, třeba i do vaší současné kariéry?
Opět se musím vrátit k tomu co už jsem řekl, že pro mě nejlepším trenérem, který mě kdy trénoval byl Karel Brückner. A za tím si stojím. A myslím, že nejenom já, ale i spousta mých spoluhráčů by vyslovilo tohle jméno. Pak ještě musím říct, že velkou měrou se podílel, i když jsem toho pod ním neodehrál kvůli zranění mnoho, Jupp Heynckes (více ). Ten působil ve španělském klubu (pozn. redakce CD Tenerife) ale s německou mentalitou. A musím říct, že s ním jsem byl taky velice spokojen.
Díky zahraničním angažmá a vaší herní kvalitě jste byl pozván na Euro 96, kde kvůli zranění jste hrát nemohl. Přetrvává ve Vás pořád smutek, že jste se nemohl ukázat při hře?
Musím říct, že je to už pryč, je to spousta let, ale na druhou stranu se k tomu stále vracím. Zranil jsem se zrovna ve chvíli, kdy jsem byl ve své největší formě, bylo mi 26 roků, ve španělské lize jsem hrával pravidelně. Dnes už na to vzpomínám s odstupem, ale v té době mě to samozřejmě mrzelo. O to víc, že trenér Heynecks odešel do Realu a vybudoval tam svoji další kariéru. Jenže to zranění zkrátka bylo tak vážné, že to de facto byl konec mé kariéry. I když jsem se nakonec ještě okolo třicítky vrátil k fotbalu. Ale už to nebylo takové jako před tím.
Na Euro jste se nakonec podíval jako člen výpravy. Jaká tam tenkrát panovala tenkrát atmosféra? Kdo Vám přirostl k srdci?
Reprezentace se vyvíjela nějaký čas, trenér Uhrin tenkrát si myslím skloubil mužstvo se spoustou kvalitních hráčů jako byl Honza Suchopárek, Jirka Němec nebo Radek Látal z olomouckých. Bylo nás tam pět nebo šest, takže výborná parta. A taky vycházející hvězdy jako Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Šmíca. Bylo to skloubení mladých hráčů plus kluků co už měli něco odkopáno třeba i v zahraničí. Takže výborná parta, na kterou rád vzpomínám. A je škoda, že jsem si tam sám nemohl zahrát.
Zmínil jste, že v „pohárové“ Sigmě byla skvělá kabina, teď i v repre na Euru 96. Je pro dobré výsledky ta dobře fungující kabina nutná?
Určitě. Já myslím, že musí být v těch týmech minimálně takový respekt mezi hráči. Je to podmínka pro dobré výsledky. Je to kolektivní sport a bez toho to nejde. A obzvlášť tady v ČR, kde ještě není tolik zahraničních hráčů.
Jak se díváte na návrat a krátké působení ve Spartě, což samozřejmě v Olomouci vyvolávalo docela kontroverzi?
Mě bylo tenkrát ve Španělsku oznámeno, že se nevejdu na soupisku prvního mužstva. Takže jsem v Primera division nemohl nastupovat. A to mě hodně zklamalo, po těch letech, co jsem tam byl a snažil jsem se vrátit po zranění zpátky. Ale zkrátka takový bylo jejich rozhodnutí. Tak jsem hledal cestu, jak tam odsaď ven, hledal jsem mě nejbližší, což samozřejmě byla ČR. A jediná schopná splnit podmínky klubu Tenerife byla Sparta. Proto jsem odešel tam.
To působení však bylo dost krátké a to možná i díky vaší neproměněné penaltě proti Barceloně. Jak jste to vnímal, vzpomenete si ještě na to?
Bezprostředně potom zápase jsem měl pocity strašný, musím říct, že jsem i v kabině plakal a to už mě bylo 30 let a s fotbalem jsem něco prožil. Ale zkrátka nebylo mi to jedno. A je možné, že i právě proto Sparta ztratila zájem o moje služby. Nedostal jsem pak už možnost pořádně prokázat své kvality Vzal jsem na sebe tu odpovědnost, nezvládl jsem to, ale na druhou stranu mě to zase posunulo dál a vlastně jsem se vrátil znovu zpátky do Sigmy. A to období po návratu bylo zase trochu podobné, jako když jsme pod trenérem Brücknerem hráli proti Realu Madrid evropskou soutěž.
To druhé období Vás tady trénoval kdo?
Těch trenérů bylo víc, na hostování pod trenérem Bokšou a pak jsem tady zakončoval kariéru pod trenérem Leošem Kalvodou.
Trenér Kalvoda je i dnes trenérem Sigmy, jak vy na něj vzpomínáte zpětně?
My jsme spolu měli dobrý vztah, protože s Leošem jsem vlastně ještě hrál, byli jsme spoluhráči. I když já jsem byl mladý hráč, já jsem začínal bylo mi nějakých sedmnáct a Leoš končil. Už byl třicátník a jeho kariéra byla u konce. Já na něj vzpomínám jen v dobrém. Zažili jsme krásné chvíle, spousty vítězných zápasů, tak i určité zklamání a smutek, když jsme byli odejiti prakticky společně.
Po hráčské kariéře jste přesedlal na kariéru trenérskou. Jak moc složité to bylo?
Já jsem prakticky neměl moc času. Jakmile jsem skončil aktivní hráčskou činností, tak jsem dostal možnost pracovat v realizačním týmu v Opavě, tehdy ještě prvoligové. Vzal mě tam tehdy, dnes už nebožtík Pepík Hájek který tam pracoval pro klub. Pro mě to bylo velice rychlé. Dělal jsem něco jako asistenta a učil jsem se za pochodu. Po nějakých pěti šesti měsících mi byla nabídnuta pozice hlavního trenéra. To jsem samozřejmě uvítal a díky studiu profesionální licence jsem to mohl začít dělat. Pro Opavu jsme tehdy zachránili ligu. A přes to, že nakonec Opava kvůli finančním problémům skončila až v okresním přeboru, tak jsou to pro mě krásný vzpomínky. Byl to můj začátek, cíl jsem splnil a dodneška tam rád jezdím.
V souvislostí s Opavou mě napadá, vy jste tam začínal, dneska tam začíná Radim Kučera. Je to takové spojení Olomouce a Opavy?
Já bych samozřejmě přál Radimovi aby svou trenérskou kariéru nastartoval minimálně tak jako já, i když k tomu je samozřejmě potřeba i trošku toho sportovního štěstíčka. Ale pro mě určitě byla Opava odrazovým můstkem. Nevím jestli se obecně dá mluvit o nějakém propojení.
A zpátky k tomu trénování. Několikrát se už spekulovalo o tom, že povedete Sigmu z lavičky a zatím to nikdy nevyšlo. Proč?
Z jednoho prostého důvodu, že jsem nebyl nikdy konkrétně osloven s nabídkou trénování nebo vůbec působení v klubu. Což možná navenek bylo prezentováno jinak. A prakticky kromě jednoho sezení s Pepou Lébrem, co jsme měli kdysi ještě než přivedli Romana Pivarníka. A tehdy jsem byl bohužel pod smlouvou a ta situace nebyla možná. Častěji to asi byly spekulace médií než nějaké pravdivé události.
