Již potřetí během podzimní části se vydáváme na výjezd do Prahy. Tentokrát je naším soupeřem vršovická Slavia, kam jsme zavítali po více než 2 letech.
Vzhledem k pátečnímu termínu vyrážíme spíše v mladší sestavě. Veselo je už v Olomouci, když ze dvou možných spojů vybíráme ten třetí, s mylnou představou, že tam si jistě sedneme. Nakonec nejenže stojíme v uličce, ale ještě nás předjíždí oba zmíněné vlaky. Do toho si paní průvodčí bystře stačila povšimnout, že náš počet převyšuje o 3 osoby počet cestujících na jízdence. Ikdyž se nám daří delší dobu paní průvodčí šálit, tak je nakonec po sérii „švédských kliček“ ujednáno, že jedna osoba tedy zaplatí. Paní tento estrádní okamžik ještě okoření hláškou „Vy mě ale serete! Doufám, že se nepotkáme ještě nazpátek.“ 🙂
V Praze se k nám připojují naše pražské spojky, které nás navádí ke stadionu. Mezitím nás v tramvaji obtěžuje jeden mladík pod vlivem omamných látek, a tak je z vozu vykázán na čerstvý vzduch. A jelikož už nemáme času na zbyt, tak míříme rovnou do sektoru.
V sektoru se šikujeme do horní části za vyvěšené vlajky, což vypadá rozhodně lépe, než při předešlých zápasech, kdy jsme byli rozesetí po celém sektoru. Takto jsme působili jednotně a bez diskuze to výrazně prospělo také fandění. Náš „počtář“ tentokrát napočítal v sektoru 42 olomouckých výjezďáků, kteří se prezentovali aktivním fanděním. Když to porovnám zase s předešlými zápasy, tak to bylo velmi slušné představení. Pochopitelně síla domácího kotle je obrovská, ale my jsme si fandili to svoje a užívali si příznivého vývoje zápasu. Domácí se prezentují velkým choreem k 10. výročí jejich skupiny. To se jim však daří odprezentovat až na druhý pokus. Při pohledu na dvě černé plachty a nápis „10 let na scéně“ to tak působí jako solidní překladatelský oříšek.
Co se týče hry a fotbalu, tak naši hráči opět potvrdili, že se jim v Edenu daří. Nejsem sice expert formátu Luďka Zelenky, takže mě neberte za slovíčko. Slávisti nás sice v některých pasážích hry dostávali pod tlak, ale stačily dvě dalekonosné střely Davida Housky a misky vah se převážily na naši stranu. Do toho nás zase výborně podržel gólman a Eden se nám podařilo zase vyloupit. Tak dobrý výkon modrobílých hráčů čekal asi málokdo, ke všemu venku, kde jsme ještě nevyhráli.
Po zápase si užíváme děkovačku s hráči (na kterou dorazil i nový kouč Jílek) a pak už spěcháme na vlak. Víme, že nás po celý zápas z vedlejší tribuny pozorují dva domácí skauti, takže očekáváme ještě nějaké zpestření před stadionem. Procházíme tedy kolem stadionu, za námi je sice anton strážců pořádku, avšak ti se drží vcelku dost stranou. Najednou vidíme, že se formují kousek od nás početnější domácí atleti. Je nám nad slunce jasné, že nám bude v následujících chvilkách horko, a tak se naše vlaková skupina (cca 15 lidí) šikuje k sobě. Domácí skutečně nabíhají, ale o slovo se pohotově přihlásí nedaleko stojící čerti a je po všem. Řekl bych, že nepadla ani rána a jediný, kdo si přišel na své, tak byl tajný fízl s teleskopem.
Po zbytek cesty máme tedy doprovod. Bohužel nás ale začíná dost tlačit čas, a tak začínáme sprintovat na tramvaj. Aby toho humoru dnes už nebylo málo, tak je to samozřejmě tramvaj jedoucí kamsi do prdele. Muži zákona nám dělali celou dobu sparing partnery, a tak nás navádějí na metro se slovy „Kdybyste poslechli velitele zásahu, tak jste nezabloudili…“. Jenže čas se krátí, a tak si stříháme náš již druhý sprint tohoto večera. Pro nezaujatého diváka to musí působit velmi komicky, když 15 borců sprintuje městem za asistence PČR. Nicméně poslední vlak stíháme!
Cesta domů probíhá už poklidně. Někteří ještě hledají plíce, jiní regenerují po náročných výkonech a jiní raději koketují se slovenskými slečnami. Podařený výlet. Sportu zdar!
