V tomto týdnu vám přinášíme rozhovor s momentálně asi největším překvapením první poloviny sezóny a po dlouhé době taky velkou posilou Sigmy. Ve stoperské dvojici působícího Uroše Radakoviče.
Nejprve vypadalo zařízení rozhovoru s ním jako velký problém – česky sice rozumí, ale neumí. Nakonec jsme však tento rozhovor provedli v angličtině a vy si nyní můžete přečíst jeho volný překlad, ale nebojte, s kontrolou, jestli ho nešidíme, mu pomohl spoluhráč Denis Cana.
A co můžeme za sebe říct o Urošovi? Mladý příjemný chlapík, který ví co chce a ještě o něm ve spojení s fotbalem uslyšíme. A kdo ví, třeba se i stane nástupcem svého velkého vzoru Novaka Djokoviče jako inspirace pro mladé sportovce v Srbsku. Nyní však již pojďme k samotnému rozhovoru.
Pozn.: S Urošem jsme si potykali, takže i v tomto duchu se nese rozhovor.
Uroši, jak ses dostal k fotbalu?
Dostal jsem se k němu vlastně dost pozdě, někdy kolem devíti let. Zkrátka jednoho dne se mě rodiče ptali jestli nechci zkusit hrát v CZ Beograd. Jako trenér tam byl Tomislav Miličevič a ten řekl, že by ze mě mohlo něco být a ať přijdu příští den. Druhý den už po mě chtěli dvě fotky na registračku, že budu hrát za CZ Beograd. To byl začátek. Ale zřejmě jsem to prostě měl v rodinné DNA, protože děda hrával fotbal a byl docela známý v bývalé Jugoslávii a můj strýc hrával taky ve Zvezdě..
Na jakých hrávali pozicích?
Strejda býval levý záložník a děda obránce jako já. Říkám, mám to v genech.
Jaký byl tvůj další vývoj?
No vlastně jsem hrával jen ve Zvezdě a reprezentaci Srbska. Postupně ve všech věkových kategoriích U15, U16, U17 a v U19 jsem dělal i kapitána. No a taky mám jeden start za naši jednadvacítku. Ale tam se mi tedy příliš nedařilo, možná i proto, že jsem byl pozván na první zápas a chtěl jsem hrát i přesto, že jsem nebyl stoprocentně v pořádku. Odehrál jsem 20 minut v pořádku, ale pak už to nešlo vydržet a o poločase jsem střídal. Od té doby už mi nabídka nepřišla, což mě teda dost mrzí. Ale stále doufám a snad výkony v Sigmě si o místo v repre opět řeknu.
No vidíš, repre, co cítíš když se řekne repre?
To je nepopsatelný. To je nejvíc. Hrát za tým své země je nejvíc, co může být a snad každý malý kluk to chce. Jsem rád, že se mi to povedlo. A jak říkám, snad to ještě někdy přijde. Ideálně co nejdřív.
Do Sigmy jsi však nepřišel ze Zvezdy, ale z Boloně. Jak ses tam dostal?
No to je složitý příběh, který by vám asi v Srbsku řekli jinak. Dost se o tom psalo a byl jsem označen za člověka co chce jen peníze. A vlastně celá má rodina i agent. Ale pravda je taková, že klub mi nechtěl dát profesionální smlouvu a chtěl mě testovat pouze v třetí lize. Zatímco soupeři (a vlastně zároveň spoluhráči z repre) z Partizánu dostávali profesionální smlouvy a byli zařazeni do kádru A mužstva. A tak jsem se rozhodl pro Boloňu , ve které o mě měli zájem. A rovnou mi nabídli profi smlouvu.
Byl zásadní rozdíl mezi úrovní Boloni a v Srbsku?
Obrovský. Diametrální. V Itálii to bylo víc profesionální.
Jak to myslíš?
No například před utkáním jít na diskotéku nebo něco podobného, tam je nemyslitelné. Samozřejmě jen před utkáním. Jinak tam hráči dokázali taky užívat života. Ale zkrátka k tomu přistupují lépe než někteří hráči v Srbsku.
Proč jsi v Boloni nezůstal?
Líbilo se mi tam a myslím, že je to kvalitní mužstvo. Ale bohužel když jsem tam působil, tak jsem měl zranění, která přibrzdila můj rozlet. Boloňa už o mě takový zájem tím pádem neměla. V mém věku je především podstatné hrát a zlepšovat se. A tuhle možnost jsem v Sigmě dostal. Takže mě tady máte a myslím, že tu možnost oplácím.
Mezi Srbskem a Itálií ti přišel propastný rozdíl. Je takový i mezi Českem a Itálii, respektive jejími ligami?
No ten rozdíl není tak propastný. Je to jiné. V italské lize jsou hráči příliš svázání taktikou. Když se pohneš jen o centimetr jinak než bylo nařízeno taktikou, už je to špatně. Tady je to malinko volnější, ale hráči tady kvalitu mají. Zatím jsem spokojen.
Za tvé působení se v Olomouci už stihli vystřídat dva trenéři. Jak tu změnu hodnotíš?
Zaprvé bych chtěl moc poděkovat trenérovi Kalvodovi, který mi tu šanci tady dal a bez něho bych tady vlastně nehrál. A určitě chci aby zaznělo, že byl dobrý trenér. Ale mužstvo bohužel potřebovalo nějakou změnu, nějak okysličit. A proto přišel trenér Jílek. A musím říct, že s ním je to taky dobré. Tréninky jsou kratší, ale dají mi vše co potřebuji. V tom byl asi hlavní rozdíl mezi nimi. Pan Kalvoda je takový „old schoolový“ trenér.
A jak vidíš kabinu? Nemohl být problém i tam?
Ne, nemyslím si. Spíš mi to přijde, jako bychom byli rodina. Táhneme za jeden provaz, tak jak by to v kabině mělo být. A myslím, že spolu vycházíme dobře.
Jak hodnotíš své spoluhráče? Hubníka, Vepřeka, Hálu, Rajnocha?
Jsem spokojený, koneckonců myslím, že se to ukazuje i na našich výkonech. Jediné co snad bylo nepříjemné, když dostal červenou Hubník. Hrál jsem s Rajnochem, dostal červenou Rajnoch, zase jsem hrál s Hubníkem. To střídaní spoluhráčů je nepříjemné, ale jinak vše v pořádku. Koneckonců s Hubňou patříme k nejlepším obráncům ligy podle statistiky soubojů (statistika obránců Synot ligy 2015/2016 – ZDE). Zatím jsem tady spokojený a doufám, že na jaře to bude ještě lepší. Útočníci dají nějaký ten gól navíc, nám se bude v obraně lépe dýchat a na jaře ukážeme všem co v nás je. Takový mám plán.
A máš nějakou oblíbenou osobnost, nebo svůj vzor?
No ze srbské ligy to byl Nemanja Vidič(stránky o Nemanju Vidičovi z Wikipedie – ZDE). Ale mým opravdovým vzorem a myslím, že pro všechny v Srbsku je Novak Djokovič. I když je to asi paradoxní pro fotbalistu. Ale svým chováním, svým vyjadřováním, zkrátka vším je mým vzorem.
Tady se o něm dozvíme jen když vyhraje turnaj, ale v Srbsku je za národního hrdinu. Je to tak?
To určitě. Je zkrátka vzorem pro každého Srba. Když vyhrál Wimbledon, tak ho vítalo v Bělehradě sto tisíc lidí. Dá se říct, že je takovým národním hrdinou. A především dobrým vzorem pro naši mládež.
Máš i nějaký nějaký oblíbený tým?
No od malička se mi líbila Barcelona (fotografka se ošívá, fandí Realu). Ale nikdy jsem nebyl opravdovým fanouškem Barcelony (fotografka se malinko uklidňuje). V mém srdci asi navždy je Zvezda. Je to klub mého města, mého života. A jednou až ukončím kariéru chci zůstat v Bělehradě a Zvezdě fandit. Je fajn mít projetý svět, ale doma je jenom jedno místo.
No to mi trošku nahráváš na mou další otázku: navštívil jsi nějaké velké utkání?
No asi by se tam dala zařadit dvě utkání. První je samozřejmě Bělehradské derby. To jsem tedy viděl pouze jednou, protože když jsem byl mladší, rodiče mě tam nechtěli pouštět, ale stálo to za to. Je tam prostě cítit ta vášeň, to jinde asi nezažiješ. A to druhé utkání bylo Inter Milán s Neapolí. Bylo to taky dobrý, ale ty emoce jsou prostě jiný.
Když jsi u toho hodnocení, co říkáš na kotel na Sigmě?
No docela dobrý, ale co nechápu proč chodí na fotbal tak málo lidí. Máš na to nějaký vysvětlení? Já tomu nerozumím.
Ne nemám. Ale bohužel to tak je.
Ale já doufám, že se to zlepší, že na jaře fanoušky na ochozy přivedeme. Takže na vás apeluji přiveďte svoje kamarády. A zkuste třeba i kotel. Protože já jsem typ, který potřebuje při utkání vášen, podporu fanoušků. Pak mám ten správný oheň v těle. Hraje se mi pak lépe a dostanu ze sebe vše. Nejhorší co pro mě je, když je při utkání hrobové ticho.
A s tím tedy taky souvisí téma choreografií. Vnímáš je při utkání?
No při utkání se samozřejmě stoprocentně soustředím na hru, ale když je chvíli klid, tak si toho všimnu. Třeba teď vaše poslední choreo se Slováckem jsem viděl. A musím říct, že se mi velice líbilo.
Ještě bych rád poděkoval fanouškům, že zpívají Kosovo je srdce Srbije. Znamená to pro mě moc. Mí rodiče odtud pocházejí a zkrátka je to pro mě něco speciálního.
U tohohle chorea byla použita i pyrotechnika, jak se ty na ni díváš?
Mě pyrotechnika nevadí, spíš se mi líbí. Rozpaluje ve mě právě ten oheň, o kterém jsem mluvil výše. Zkrátka fotbal se hraje kvůli fanouškům a podle mě to k fotbalu patří.
Fotografka mezitím ukazuje Urošovi video z představením Ultras Sigma z utkání z Mostem před pár lety…Uroš hned reaguje:
Tohle chci na Sigmě zažít, zahrát si před takovou atmosférou. Já věřím, že vyhrajeme nějaký pohár a tohle tady zažiju. A třeba i lepší.
U některých hráčů jsme se setkali s tím, že jim to nevadí ale štve je, když to přeruší zápas. Nebo jim vadí „smrad“ z pyrotechniky. Tohle máš jak?
Mě to zkrátka nevadí a spíš to vítám. A se „smradem“ problém nemám. Spíše mi to voní a nijak mě to při dýchání neomezuje. Asi je to zvykem ze Srbska.
Náš rozhovor se blíží ke konci. Ještě bychom tě poprosili aby si vybral hráče na další rozhovor. Kdo by jim měl být?
No určitě zvolím Romana Hubníka, pokud tedy ještě nebyl.
My ti děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí v tvé kariéře i naplnění tvých přání pro Sigmáky.
P.S.: Uroš ještě nezvládl namluvit vzkaz vám fanouškům, ale slíbil, že pokud tady zůstane, natočí pozvánku v češtině na první kolo příštího ročníku fotbalové ligy.
