Dnes, tak jak jsme slíbili v pondělí, vám přinášíme rozhovor s hráčem, brankářem, ale taky „hecířem“ a hanáckým patriotem Zdeňkem Zlámalem. Brankářem, který v bráně dopomohl k historickým úspěchům Sigmy – Pohárem a Superpohárem. Toto je nejspíš poslední rozhovor, který vznikl před odchodem na zkoušku do polského Zaglebie Lubin (co třeba předvádí jeho fanoušci za produkce, můžete vidět na tomto videu https://www.youtube.com/watch?v=6WwzGRU4lSs od 0:40). Samozřejmě Vás budeme o průběhu zkoušky a podmínkách v Lubině blíže informovat.
Boby jak ty jsi začínal s fotbalem?
Začínal jsem v pěti letech. To si pamatuji jak dneska. Jeden den došel táta domů, že v Hulíně otvírají přípravku. Odešel. No a já jsem asi pět minut přemýšlel, a pak hned za ním šel že bych tam rád chodil, že fotbal chci hrát. To byl můj první kontakt s fotbalem a od prvního tréninku mě ten fotbal chytl a trvá to dodnes.
O vás je známo, že jste fotbalová rodina. Táta je funkcionářem v Kroměříži, strejda chytal ve Slávii. Mělo tohle na Tebe vliv?
Jak říkáš my jsme fotbalová rodina. Ale nikdo mě do toho nenutil. Já, jak se znám kdyby mě nutili tak bych to nedělal. Mě nikdo do ničeho nedonutí. Pro mě to zkrátka byla láska na první pohled, jak se říká.
Možná to bylo způsobeno i strejdou, který mi vozil různé brankařské rukavice, dresy apod. Zkrátka jsem to žral. Sledoval jsem ligu, dokázal jsem vyjmenovat snad hráče všech týmů. Zkrátka fotbal jsem měl a mám v hlavě pořád.
Teď malinko odbočíme od fotbalu k tvé rodině. Tobě se nedávno narodil syn. Bude z něho fotbalista? Bude gólman?
Bude mít volnou ruku při výběru. A já mu dám na výběr buď fotbal nebo fotbal. Takže se mnou to bude mít trošičku těžký, ale to si samozřejmě dělám jen srandu. Pokud bude hrát fotbal tak budu velmi rád a pokud si vybere něco jiného tak mu taky hlavu neukousnu.
Zpátky k tomu jak jsi fotbalově vyrůstal ty?
Tak já jsem vyrůstal fotbalově především v tom Hulíně. Ve starších žácích se klukům podařilo vybojovat 1.ligu a tam jsme hrávali třeba proti Olomouci a dalším top klubům. A my dostávali vždy velký nářezy, spoustu gólů, ale já si dobře zachytal. Pak jsem byl v Hulínském dorostu, to byl pouze krajský přebor. A tam jsem občas hrál i v útoku. No a v 16-ti už jsem byl takový urostlejší a tak si mě trenér Skácel vytáhl do Hulínského Áčka. No a tam jsem měl slušnou přípravu a taky jsem zde chytal první pohárové utkání proti Morkovicím. A v tomhle utkání jsem měl otřes mozku, v 80. minutě. Takže si z něj skoro nic nepamatuji. Ale ostatní říkali, že jsem chytal dobře. Poté jsem přestoupil do Kroměříže kde jsem dělal dvojku Barcuchovi (http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Barcuch. No a s Kroměříží jsme potom postoupili do 2. ligy. A to už bylo profesionální soutěž a pak už to jelo. (pozn. redakce Sparta->Zlín->Liberec->Udinese-> Cadiz->Slavia->Sigma).
Byl si nebezpečný útočník? Dával si góly? Máš aspoň nějaký na svém kontě?
Asi to moc slavný nebylo. Mě vždycky nahrávali, abych gól dal a já ho nikdy nedal. Tak jsem si pak zpětně říkal, že bylo dobře, že jsem si zvolil pozici brankáře v přípravce. Ale vždycky mě to bavilo, rád jsem chodil do útoku. Útočníkům to závidím, ten okamžik vstřelení gólu. Ta euforie je prostě nepopsatelná. To bych chtěl zažít a patřičně bych si to užil. Tohle proste brankař jen tak nezažije. Proto mým snem je si jednou v soutěžním utkání gól vstřelit.
Ideálně ve finále ligy mistrů se Sigmou, finále 0:1. A Boby Zlámal jde na roh a trkne ho tam Casillasovi hlavou. A penalty pak vychytá. (Bob se u tohoto popisu událostí dost směje, stejně jako fotografka. Ta však fandí druhému týmu :-D). Takže to je takový menší sen.
Byl jsi v zahraničí, působil si v 1. české lize. Co je pro Tebe největším sportovním úspěchem?
Pro mě asi největším úspěchem je samotné sportování. Dělá ze mě lepšího člověka. A především v mládí mi hodně fotbal pomohl. Dal mi takový řád. A osobně si myslím, že každý sport směřuje děti tím správným směrem. Dá jim disciplínu a je to taková příprava pro život. Mě hlavně v pubertě pomohl se vyvarovat takovým těm diskotékám, alkoholu a dalším těmhle blbostem.
Samozřejmě tohle vlastně položilo základ i pro má další angažmá. A ty mě posunuli zase o kousek dál. I když se mi třeba v té chvíli nezdáli tak přínosné. A to vyústilo v úspěchy se Sigmou.
Takže všechny angažmá nakonec hodnotíš positivně?
Jo dá se říct. Když nic vždycky mě to posunulo lidsky dopředu. A nakonec jsem z toho těžil já a v konečném důsledku i Sigma.
Působil si i ve španělské druhé lize v Cadiz CF. Potkal jsi tam nějaký slavný jména?
Jo, tak byl jsem v jednom týmu s Diegem Tristanem (http://en.wikipedia.org/wiki/Diego_Trist%C3%A1n), který býval i reprezentační útočník Španělska. Mým konkurentem byl Kiko Casilla (http://en.wikipedia.org/wiki/Kiko_Casilla) který teď dělá trojku v nároďáku Španělska za Ikerem Casillasem a Davidem De Geou. Dál třeba Jaume Costa který nyní pravidelně nastupuje za Villareal CF. Španělský angažná pro mě bylo obrovským přínosem. A dodnes se Španělsky aktivně domluvím, což je zase z těch pozitivních věci.
Vysvětli jak je to s tvou přezdívkou?
Bobby se říkalo mému strejdovi protože byl podobnej na Bobbyho Charltona.Když jsem přisel poprve na Spartu tak Jarda Blažek na mě „To je mladej Bobby“ Moc dobře strejdu znal z pusobení ve Slavii. No a od té doby mi ve fotbalovém prostředí neřekl nikdo jinak než Bobby. V Olomouci to trošku zkomolili na Bob. To se mi ze začatku moc nelibilo ale zvykl jsem si. Jedině v Italii se to moc neuchytlo a říkali mi Ivan Drago.
Jak si vnímal svůj příchod z Itálie? Dlouho se vlastně nevědělo, jestli přijdeš, nepřijdeš. Jaký to pro Tebe bylo?
V té době jsem v Itálii měl problém, který není třeba příliš rozebírat. Petr Drobisz měl v té době zákaz chytat (kvůli korupční aféře, pozn. redakce). Takže to byla taková shoda náhod. A já za to v té době byl velice rád. Za tu šanci, kterou mi Sigma dala.
Dodneška si pamatuji první zápas tady, proti Plzni. Kdy jsem nastoupil, Mira Skácelík zahlásil mé jméno a celý kotel mi zatleskal. A to jsem cítil, že to tady bude dobrý angažmá.
Strávil jsi tady zhruba tři a půl roku. Jak ti to tady přirostlo k srdci? Především poté týmové stránce. Fanoušky probereme později.
Když jsem sem přišel tak jsem některý kluky znal, třeba Adama Varadiho z „21“. A myslím si, že jsem tady zapadl do kabiny velice rychle. A tady je a vždycky byla dobrá parta v kabině. Našel jsem si tady kamarády, se kterými se i když se naše cesty rozejdou, vždycky rád uvidím.
Co v Sigmě hodnotíš jako svůj největší úspěch?
U mě je to asi, že jsem tady vydržel 3 a půl roku (pozn. redakce nejdelší Bobyho účinkování v jednom klubu). Ne, dělám si legraci. Největším úspěchem jistě byly ty poháry. A vlastně i zážitek. Ta euforie, ta cesta, která k tomu vedla. Jak nám odebrali body, po podzimu nám nikdo nevěřil. A přišel trenér Uličný, který neuvěřitelně dodal klid a pohodu kabině, takové positivum. Já bych se nebál to nazvat kouzlem. A zachránili jsme se a vyhráli pohár nad Spartou (Boby Spartu zdůrazňuje). Ten příběh byl vážně jak z pohádky. Na ten průběh nejvíc vzpomínám. Škoda, že nás nepustili do Evropské ligy.
Je John Uličný větší kouzelník než Martin Vaniak?
To nevím. Martin Vaniak je čaroděj a trenér Uličný je spíš kouzelník.
Po Olomouci kolují takové zvěsti, že odcházíš. Co nám k tomu můžeš říct? (poznámka, rozhovor vznikal před oficiálním zveřejněním těchto informací)
Je to fotbalový život. Mě to mrzí, ale nebyla mi nabídnuta smlouva s odůvodněním, že jsou tady tři brankáři pod smlouvou. A tak holt musím zkusit štěstí jinde. Momentálně jdu na zkoušku do Zaglebie Lubin, ale třeba se to ještě nějak vyhrbí a já se budu moct podílet na vybojování první ligy zpět. Pro Sigmu, pro fanoušky. A hlavně tam kam patří.
Ale teď se bavme v teoretickém duchu. Kdyby se změnila situace, a ty jsi dostal nabídku smlouvy v Sigmě. Zůstal by si tu?
Určitě. Celá Olomouc mi přirostla k srdci. Jsem tady doma, rád bych tu zůstal i do budoucna. Ale teď bych hlavně rád měl smlouvu a mohl se plně soustředit na fotbal.
Kdyby sis mohl vybrat. Kde by sis ještě rád zachytal?
Tak teď potom zranění moc na výběr nemám, ale můj sen vždycky byla Anglie. Sice už mám svůj věk, ale udělám proto co je v mých silách. A na stará kolena bych chtěl zkusit Austrálii. Ale to je daleká budoucnost. A stále bych chtěl ještě něco dosáhnout v Evropě.
Do kolika let budeš Boby chytat? Do kolika bys chtěl chytat?
Tak asi do té čtyřicítky, pokud zdraví poslouží. Zkrátka člověk míní a Bůh mění. Pořád mě volají z Hulína, kdy se vrátím tam dochytat. Tak jim říkám ještě deset let a nějak to u Vás dokopu. Třeba si dám gól tam, když se mi to nepodaří v lize.
Jaký je tvůj vztah k fanouškům celkově a k fanouškům Sigmy?
Já mám rád fanoušky. A dost se vyžívám v interakci s nimi. Jsem dost exhibicionista a především ten fotbal se hraje pro ně. A mě to vždy pomáhá ve výkonu. Když se s nimi třeba i můžu hecovat. A za toho 3 a půl roku mě to tady bavilo hodně.
Kde jsi zažil nejlepší fanoušky?
Tady v Česku se mi líbí plzeňští fanoušci. Tím jak jsou pořád positivní, i když je to samozřejmě spojeno i s těmi jejich úspěchy. Není to tak dávno, kdy jich chodilo minimum. Samozřejmě nemůžu opomenout sigmáky. Ti jsou pro mě nejlepší. Ale to je samozřejmý. To je pro mě srdcovka. A v zahraničí asi v tom Cadizu, kde se hrála druhá liga. Oni jsou dost horkokrevní. A určitě nesmím zapomenout na Bari, kde na tréninku bylo vždycky 200 lidí a tleskali za každý zákrok. Ale taky se mi tam stalo, že když jsem s tréninku odcházel, že mi jeden fanoušek vzal mikinu, kterou jsem měl jenom tak přehozenou přes ramena. A za tohle jsem tenkrát dostal strašně vynadaný od kustoda. To se na Sigmě nemůže stát. Tady je na tréninku jenom pan Hudec a ten takový věci nedělá.
Jak se díváš na fanouškovské produkce – pyro, choreografie, atd.?
Tak mě se choreografie líbí. A teď když jsem byl zraněn, tak jsem to samozřejmě sledoval víc, než když jsem hrál. Pyrotechnika mi přímo nevadí, myslím, že může zvýraznit emoce v hledišti a koneckonců i na hřišti. Co mi však vadí, když se kvůli pyru musí přerušit utkání. A je fakt, že v tom kouři se mi úplně dobře nehraje. Takže ideálně pyrotechnika bez kouře na hrací ploše a bez přerušení.
Teď takové poslední téma, které se s Tebou pojí a to je Dan Landa. Můžeš nám k tomu něco říct?
Tak s Danem spolupracuji čtyři roky a za tu dobu mi jeho technika pomohla zlepšit své výkony na hřišti ale stát se i lepším člověkem. Těžko se to popisuje. To si musí každý zažít sám.
Dan nabízel pomoc i Sigmě. Ale nějak se to neuchytilo a u některých fandů to dokonce vyvolává dodnes posměšky. Jak na tohle se díváš?
Z mého úhlu pohledu to zkrátka někteří zbojkotovali, vysmáli se tomu a tím pádem to ztratilo účinek. Ale někteří, kteří chtěli se tomu věnovat a dodnes se tomu věnují tak jim to stejně jako mě pomohlo.
Dan se Sigmou vyhlásil cíl finále LM. Jak na tohle se díváš?
Tohle Dan vyhlásil sám, nijak to se mnou nekonzultoval. No a později jsme to spolu probírali. Šlo o to sjednotit všem cíl a vymáčknout z každého to nejlepší. Vytvořit nějakou „chiméru“, za kterou by se klub mohl hnát. A snažit se o to na 100-150%. A jaký by z toho nakonec byl výsledek to už je jedno. Pokusit se o něco a věřit v to. Kdo nezkusí, nemá nic. Dan zkrátka říká, že je lepší mít ty nejvyšší cíle než mít průměrné a běžné. Zkrátka pokusit se o maximum, překonat sám sebe.
Jako už tradičně na závěr tvůj vzkaz fanouškům.
Choďte v co nejhojnějším počtu, přiveďte k fotbalu celou rodinu, kamarády, známé a hlavně se bavte fotbalem. Dejte si párek, pivko a užívejte si to a podporujte hráče na hřišti. O tom přeci celý sport je. Jsou dva druhy fanoušku. Jedni jsou ti, kteří si to jdou užit, pokecat, zafandit, potkat známe a ti druzí si jdou pokazit víkend, vše znegovat, zkritizovat a mít blbnou náladu. Co je lepší? Je to každého volba.
